náhodu k jednomu, kdež byla přástka, sotva jsem tu dopadl místa. Tu od děvek a pacholků viděl jsem v tom jejich spolku mnohé rozličné neřády, hanba o nich mluvit všady. Skákali z lavic a z stolů a potom trhali smolu, též karytona honili, divné neřády plodili. Zpívali frejířské písně. Hněvem jsem byl na ně přísně, vida to jejich lotrovství, kteréhož páchali množství. Nemoha trpěti více, i dím jim : »Bezectné psice, což to činíte bez studu?* I počnu jim o Tvém soudu a příchodu (mluví Petr s Kristem) předkládati, na čež nic nechtěli dbáti, pravě jim, že jest to hanba. Tožf hned jedna stará baba oboří se na mne tuze, řkúc: »Chceš-li tu býti déle, pomlkuj ty, starce lysý; slýchala jsem dávno kdysi o tom soudu hned z mladosti, teď jsem již k starosti a soudný den vždy ještě tam, čistý já o to pokoj mám. Nejsou to než babské básně, vymyšlené lidmi krásně. Nic vy, děvčátka, nedbajte, jedno vy sobě pohrajte. Když jsem já bývala mladá, skákala jsem také ráda, jednala bych tomu katy, a bych sobě s pacholaty neměla čistě pohráti, nemohla bych ani spáti.« Slyše já taková slova, řekl jsem té babě znova: »Babo, všeckna's nezpůsobná a více k ďáblu podobná, měla by jiné trestati, dobrý příklad mladým dáti, a ty pak místo příkladu ještě jim dáváš zlou radu. Pán Bůh tě bude trestati, to máš konečně shledati, čině zle, toho nevidíš, o, že se v hrdlo nestydíš!« K tomu mi ta baba řekla: »Čert-liž tě nám přinesl z pekla ? vymořený starce lysý, nahlédnemeť v oči, čí jsi. Pustím-liť na tebe chasu, oškubíť ostatek vlasů a prvé jest co koleno, schytím-liť na tě poleno, žeť tak dám v tu hlavu lysou, poznáš babu, na mou přisou.« V tom mne uhodí přeslicí, a tot mladí i velicí vespolek chtěli mně rváti, mělť jsem tu teprv vyhráti, než že jsem utekl z světnice, nevracel jsem se tam více. Běžel jsem spát do stodoly, téměř jsem zmrzl napoly, neměl jsem se přikrýti čím.«

Vylíčený obrázek ukazuje nejlépe, jak soudili mravokárci o schůzkách na přástky, jak viděli v zábavách přástkových rozpustilou veselost. Toužení na přástky opakuje se časlo a často. Pejtovi Hostounskému nelíbí se toulání po přástkách.

Nathanael Vodňanský vytýká na zač. stol. XVIII. nemoudrým matkám, že samy učí svoje dcerky toulati se po panketích a přástkách. Mat. Konečný o něco později napomíná čeleď, aby se varovala rozpustilosti, prostopášnosti, světského šprýmování, aby nechodila na přástky.

Záhy všímala si přástevních zlořádů spravedlnost světská. Na sněmu na Hradě Pražském 7. ledna 1545 vydali páni poddanému lidu zákaz přástek. »Tolikéž i přástky a hry, na kteréž se scházejí a při nich hříchy páchají, aby každý pán, rytířský člověk, Pražané a jiná města na gruntech svých opatřili a je zastavili pod trestáním týchž lidí, jak by se jednomu každému pánu mírně a slušně vidělo.«

Zákon si udělali, napsali, vytiskli a vydali sněmovním nařízením — ale málo to pomohlo. Se zimou, s dlouhými večery přicházely, vracely se s půvabem neodolatelným každoročně přástky s obvyklými, kaceřova-nými zábavami. Sněm na Hradě Pražském vydal znovu artikul proti zbytečnému popíjení, »item posvícení, kolednímu pivu, přástkám a hrám