bitvu, smrti panovníků a jejich činy, podivné zjevy na nebi i na zemi, ale ke zmínkám o přástkách prostého lidu nikdy se nedostali. Ty byly příliš nízko proti jejich povznešenosti. A tak ať si jen mravokárci hartusí, láteří, sočí proti p řaste vnikům . . .

Vavřinec Leander Rvačovský touží ve druhé polovici stol. XVI. na »'nóční toulky*, kde »Iid obecný sejde se na přástky, na kterýchž častokrát čert držívá tarmark o vrkoče, za čímž jde přikázání božských přestupování, vší pobožnosti zlehčování.*

Stesku tomulo a všem podobným třeba rozuměti tak, že scházela se mládež obojího pohlaví a tím dávala přástka příležitost k umluveným schůzkám, zábavám, hrám, tancům a podobným zjevům z veselého, mladého života, na něž mravokárci neustále žalovali. Kárali tedy přástevníky a vyčítali jim neplechy, páchané prý na přástkách, často snad příliš na černo barvíce schůzky takové.

Štelcar Želetavský se osopil slovy příkrými, drsnými na lid vesnický, co všecko tropí. »Totéž i ve všech na svadbách a letnicích, na přástkách i na posvíceních. Což jsem sám několikráte spatřil, když sedláci s pacholky, s ženami a děvkami svými se zežrali, že jsou s sebe roušky strhovali, střevíce zouvajíc, jimi házeli, divné a potvorné skoky a jiné nenáležité věci provozovali, a někdy se všichni společně rvali.« Každý mra-vokárce přeháněl — a Štelcar chtěl patrně také působiti přebarveným líčením nezbedností. Podobně touží na přástky mládeže Lukáš Martinovský, Havel Žalanský a Klement Plzeňský.

Přísně kára zlořády chasy vesnické na přástkách Daniel Adam z Veleslavína ve vydání Celedního ďábla r. 1586:

»Ve vsích sedlská čeládka obyčejně tu ráda slouží, kdež se nebrání jíti na posvícení, k obecnému krčemnímu tanci a nočním časem na přástku, ježto vědomé jest, že při takových schůzkách velicí se neřádové zbíhají. Při posvícení a tanc'ch jisté svády, různice, pranice a mordové, anižby tu posvícení bylo, kdežby žádného nezabili ani nezchromili. Při přástkách, se děvečky nočně více pro klevety, než pro prádlo a dílo scházívají a někdy přes půl noci sedají. Mnohá nebohá mladice dříve plakati musí s Markoltovou sestrou loňského smíchu, a bycha honiti. Tožť tu kratochvil na přástce dlouho perně platiti musí. A protož náleží dobré vrchnosti takové kormaše, posvícení, nepoctivé tance a noční přástky přísně zapovídati a přetrhovati. Anobrž žádný hospodář neměl by čeládky své v ta místa odpouštěti.«

Jednou zavítal na české přástky vzácný, věru převzácný host. Snad že bohatý měštěnín neb urozený pán, vznešený, učený mistr? Nikdo z nich — ti se přástek a lidových schůzek vesnických vůbec štítili — host až z končin nebeských, svatý Petr sám. Vypravil se kdysi na pout z říše nadhvězdné nebeské po světě hříšném. Vrátiv se po trpkých zkušenostech do brány nebeské, líčí Kristu pánu, co viděl, slyšel, jak pochodil. Rýmovník staročeský r. 1585 líčí živě, jak sv. Petr vedle jiného zle žaluje na české přástevníky: »Všecku ves na kříž jsem schodil. však jsem nikdež neuhodil, bych sobě zjednal hospodu. Tak až jsem trefil