str. 2
Ať už soudili mravokárci o přástkách, jak soudili, kulturní význam jejich jest přece a potrvá navždy nepopiratelný. Při krbu v chatách našich venkovských zachována přes všecky pohromy mluva česká, a přeži-ly-li s ní české písně, pohádky, pověsti, hádanky a podání lidové vůbec v témže pohostinném zátiší krušná léta, která na Čechy se přivalila, byly to zvláště přástky, kam lid se scházíval, kde kmet a babička zkazky z dávných dob vyprávěli, kde děvčata s mládenci zpívali. Přástky byly takořka pokladnicí, v níž se skrýval a zachoval částečně poklad drahocenný, tím vzácnější, čím rychleji nyní nám, hyne a se rozpadá — prostonárodní podání české.
Blahořečme přástkám. Přástky byly kolébkou sice a pramenem vesnických klevet a nešťastných mrzutostí, jež letopisy nezaznamenaly, ale bez přástek neznali bychom na sta nejbásničtějších našich pohádek, nejroztomilejších vtipů, hloubavých hádanek národních a ryzích, nevyrovnaných písní, které pilní sběratelé poznamenali a zaznamenávají. To bývala první škola chlapců i děvčic. Neboť pohádky měly účel vychovací, nahrazovaly školu. Může-liž býti šlechetnějších zásad nad ty, kterými končily pohádky: »Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem! Ani mravenečkům neubližuj!« Na přástkách sdělovaly se národní tradice s pokolení na pokolení . . . Vhodně kreslí obrázek přástky básník:
»A při krbu, když mrazný přijde leden,
o vašich rumech divné báje snuje
a dětem svým je s chvěním vypravuje:
o polednici, o ohnivém muži,
o světélkách, jež do bran vašich vběhnou,
o plamenech, jež ze zdí vaširh šlohnou
a šerem nocí modrou hoří růží . . .«
|
Jar. Vrchlický, Na Krakovci.
Na přástkách tedy vyprávěl si a udržoval lid náš pohádky, báchorky . a pověsti, rozprávěl o nadpřirozených čarovných i strašidelných zjevech, jež obraznost mu vykouzlila a zahalila zároveň tajemnou mlhou, pro kterouž nikdy o bytostech oněch neměl pravého a vždy stejného ponětí. Na přástkách dědil mladší druh od staršího písně, obřady, zvyky, zkazky. Bez přástek dnes bylo by chudší a chudší den ode dne naše podání lidové vyhaslo docela se svou poesií i se svou rázovitostí.
***
Jak si představíme nejstarší u nás schůzky lidu českého za smutných zimních večerů napřástvu? Pryč s ustálenou představou o vrčících kolovralech, vesele pohrávajících přeslicích, jak je zná věk XVIII. a XIX. .. Tiše, tiše zahájena přástka, předení lnu, starším způsobem, leda že chvilkami přeslen zavadil o kužel, o stolici, a zachrastil. Jinak se nepředlo ještě přeslieí, umělým nástrojem.
Starožitnické nálezy přeslenů hliněných, skleněných, kovových, často okrášlených, ukazují, že předení vřeteny s přeslenem jest způsob prastarý,
|
