Zima přišla s nekonečně dlouhými, smutnými večery. Na polích, po návsi plno sněhu . . . Nebylo polní práce, jen po domácku v chatách, sněhem zachumelených, robili muži potřebné věci do hospodářství, ženy také ledacos podělkovaly, upravovaly; předly po chvilkách len, v letě sklizený. Aby jim bylo při kolovratu a přeslici veselo, jednak aby ušetřili světla a paliva, scházívaly se do některé chalupy za zimních večerů, při praskající louči předly ... Ke schůzkám podobným chodili také muži. Četná společnost vedle práce přástevnic bavila se žertovnými připovídkami, smutnými povídačkami, hádankami, často škádlivými, zanotila někdy písně, jindy dávali se do hry, do tance. Hojnými doklady toho všeho, jež tu položíme, oživíme zapomenutý, vybledlý již obrázek ze života lidu českého, obrázek starodávných přástek, které asi nynější a jisto jistě budoucí pokolení po dnešní továrnické, prosaické výrobě látek a zpracování lnu strojem v ovzduší fabrik mezinárodních, ani podle jména za několik desítek let znáti vůbec nebude. Nuže — nabízím se za průvodce laskavému čtoucímu po přástkách staročeských, jež osvětlím líčením svědků souvě-kých, i pak po přástkách lidu českého, do nedávná udržovaných, jak sám jsem je poznal a vídal. Ve .shonu a víru starostí a klopot o chléb vezdejší chvilku si odpočineme, popustíme uzdu vzpomínkám, až se rozezvučí sladkým zvukem na sta zvonků v srdci a všecky vyznívají v dojemnou, tklivou píseň o luzném, nikdy se nevracejícím štěstí věku dětského — o poetickém kouzlu nezapomenutelných, milounkých, starodávných českých přástek . . .