musí; na př. výborně zná rostliny, které pokládá buď za prospěšné nebo škodlivé, ostatních často nezná a prostě prohlásí, že nemají názvu. Následkem na jedné straně pečlivého pozorování, na druhé straně ne-soustavnosti jsou mnohé vědomosti vskutku pozoruhodné, naproti tomu výklady zjevů, názory falešné, mythické. Na př. mnohé methody v lidovém léčitelství dávno známé, jimž odborní lékaři se smáli, v novější době se osvědčují (massage); hledati však původ choroby v učarování jest následek nesoustavných vědomostí. Nejzajímavější a nejdůležitější část v tomto oddíle jest, jak lid přijímá nauky náboženské, jak si je svými vědomostmi doplňuje, jak je přeměňuje, jak pomocí jich si sestavuje celkový názor o světě, sem náleží vylíčiti všeliké pověry, čáry, výklady snů, karet, původ amuletů atd.

Jak důležito jest seznámiti se s vědomostmi lidu, jen jednoho příkladu se dotknu. V Zeitschrift f. osterr. Volkskunde I. 36 seq. H. Schreiber napsal pěkný článek o sbírání lidových názorů rostlin. A dobře při tom ukazuje, že naše školské vzdělání je příliš internacionální v této příčině, učíme se názvům latinským, do mateřštiny se tyto názvy překládají, místo aby se užilo starých názvů lidových, a tím se stává, že mnohý je uveden v omyl znaje lidový název, že je to rostlina jiná, než o které ve škole slyšel. Děti z lidu se špatně poučí školním výkladem, když slyší o rostlinách, jichž neznají, a ne o svých; a přece jsou to rostliny tytéž. Tím ujde jim také poučení o prospěšnosti a škodlivosti mnoha rostlin. Nám pak ujde tím souvislost mnoha názvů se starými zvyky a pověrami a seznání léčivé síly mnoha, jež lid dojista zná. Nebo uvažujme o historických vědomostech lidu. Pro historika jest ovšem důležito sestaviti z pramenů pravdivý obraz událostí, jak se vskutku sběhly; ale to je přece také historické důležitosti, co lid z události té pamatuje, jak si ji přeměnil, jak při ní cítí a pod. Vždyť to má vliv na jeho smýšlení a jednání a nikoliv pravdivá událost.

Lidové umění tříditi lze právě tak, jako umění vůbec. Jest tak krásné a dojímavé, že tato část folkloru ode dávna budila pozornost a dosud největší oblibě právem se těší. Lid má svou krásnou poesii duchovní i světskou, ve formě vázané i prosaické. Vyprávění pověstí jest ovšem daleko hojnější než epické zpěvy, za to je lid mistrem v poesii lyrické. Dramatické poesie lidové najdeme již jen skrovné zbytky, podobně i výkonného umění dramatického (srov. hry pašijové, loutková divadla, výstupy kramářů a komediantů o poutích a pod.). Vysoce zajímavá a důležitá je poesie didaktická, jevící se v bájích, příslovích a hádankách, dále satyrická (kratochvilné historie, přezdívky, šprýmy, povídačky o sousedech a pod.), bohatá je poesie pro děti (pohádky a báchorky, popěvky, ukolébavky, hádanky, říkačky při hrách). Závěrem při slovesném umění lidovém zmíniti se jest o umění řečnickém a vyprávěcím a o slohu. Při slohu též všímnouti si sluší písemných projevů nepoetických,