úsudku a statistiky přímo i materiál, každý jednotlivý případ. Nejzáživ-nější forma podání tohoto materiálu byla by forma pravdivých, na skutečnosti založených anekdot, jak to udělal W. Schwartz v pěkné studii Volkstúmliche Schlaglichter v Zeitschrift d. Vereins fůr Volkskunde 1891. Podobně má se podati citová a snahová stránka lidu, jeho soustrast i závist, jeho zbožnost, jeho žaly, jeho humor, jeho vznětlivost, jeho vášně (karban, pračky), jeho hašteření, jeho náklonnost souditi se, jeho veškeré mravní i nemravní jednání. Soudní statistika byla by dobrým základem dalších studií, kdybychom jakou měli. Mladí právníci po venkově mohli by se do podobných monografií s úspěchem pustiti, posloužili by tím nejen národopisu, ale i vnitřní politice, byl by to kus t. zv. drobné práce národní.

A stejně potřebujeme ještě mnoho a mnoho předběžných studií a zejména od právníků a lékařů venkovských bychom je čekali v oboru demografie. Sem patří jednak stav obyvatelstva (dle pohlaví, věku, vyznání náboženského, vzdělání, ženění, příslušnosti domovské, zaměstnání; dále hustota obyv. a pod.), jednak měna jeho (sňatky, porody, úmrtnost stěhování, přibývání obyvatelstva nebo ubývání). Již statistické konstatování je důležito, ještě důležitější vylíčení příčin. Národopis zase tu spoléhá na práce odborných politiků, bohužel přes veškerý politický ruch je prací těch velmi pomalu.

Národopisci sami nejvíce se obírají t. zv. folklorem. Nejprve slůvko na vysvětlenou. Často se myslí, že anglické slovo folklore, jehož užil nejprve Thoms 22. srpna 1846 v londýn. Athenaeu, značí lidovědu. V tom je omyl. Lidověda je věda o lidu, ale folklore neznačí, co my o lidu víme, nýbrž vědění lidu, to, co lid ví a umí. Abychom vědomostem a umění lidovému dobře porozuměli, dobře jest úvodem seznámiti se s prameny jeho vzdělání. Sluší tu promluviti o vzdělání školském a návštěvě školní, dále o četbě lidové (zvláště třeba uvážiti vliv kalendářů, pak t. zv. kramářské literatury, proti tomu všímnouti si zvláštních postav našich písmáků), o rozhovorech při besedách, přástkách, o vypravování krajánků, vysloužilců, vandráků atd., o poučování v rodině.

Vlastní folklore se dělí na vědění lidu, na umění lidové a lidový vkus. Jestliže v psychické anthropologii jsme pozorovali soudnost, chápavost, paměť atd. lidu, zde zabýváme se konkrétnými vědomostmi a názory lidu o přírodě, o počasí, o zvířectvu, rostlinstvu i nerostech, o úrodnosti půdy, jeho vědomostmi zeměpisnými a dějepisnými, jeho počtářstvím, jeho názory a zvyky o právu majetkovém, veřejném, rodinném (dědickém), atd., jeho léčením a pod.; zejména také, co soudí o lidech, o jejich vzezření, jak soudí o anormalních, příliš malých nebo velikých, o zrzavých atd. Lid nemá času k nabývání soustavných vědomostí. Zná to, co v životě jej potká a čím se zabývati