l'histoire de 1'humanilé; 1888); A. Kirchhoff, Ueber d. Einfluss von Steppen und Wüsten auf die Entwicklung der Völker (Aus allen Weltlheilen. 1882); Hahn, Verkehrsgeographie und Staatenkunde (Zeitschrift für wiss. Geogr. V); Oppenheimer, Ueber den Einfluss des Klimas auf den Menschen (1884), Die uat. Lockmittel des Völker- Verkehrs (1876), studie Herzbergovy, Adriánovy, v novější době Reclusovy, studie Mečnikova o významu řek a j. v. Celou soustavnou budovu mesologickou podal Fried. Ratzel ve své Anthropogcographie (1882). Z českých prací viz Masaryk, Člověk a příroda (Květy 1890).

Sem by se při počisti mohly i všeliké studie

0 míšení národův. Speciálně práce jsou však hojné v časopisech a zprávách. Ze spisu uvádíme: H. Schuchardt, Slavo-deut-sches und S/avo-italienisches (1884; po stránce jazykové) a hlavně W. Radloff, Ethnograph. Uebersicht der Turksstämme Sibiriens und der Mongolei (1883). Sem patři i Cli. E. de Ujfalvy, Apercu gen. sur les migratious des peuples (1874).

Z etlmologii na všeobecném podkladě kul-lurnohistorickém a mešologickém jsou psány: O. Peschel, Völkerkunde (1. vyd. 1878, 6. vyd. 1885) a Fried. Ratzel, Völkerkunde (1885—88).

O. Peschel klassiíikuje národy a jeho klassifikace jest anthropologicko-linguistická, ale jiná než Fried. Müllerova; totiž: 1) Australané ; 2) Papuové; 3) Mongolové; 4) Dra-vidi; 5) Hotlenlotli; 6) Černoši; 7) národové středozemní. Ale v ethrlografickém líčení samém dbá hlavně stránky kulturno-historické a také základem vší ethnologie je mu kulturný vývoj lidstva se zřetelem k přírodním podmínkám.

Fried. Ratzel ukládá etlmologii za úkol, poznati lidstvo ve všech jeho částech. Protože však dějepisná literatura zabývá se vesměs kulturními národy, ujímá se ethnologie tím více nižších vrstev lidstva. Národové jsou jednak kulturní, jednak kulturně chudí. Ovšem jsou různé stupně osvěty a přesné hranice není. Národové osvětou chudí náležejí různým plemenům a zase totéž plémě chová v sobě národy obojího druhu. Osvěta je pak hlavni moment v etlmologii. Proto

1 skupiny národů podle osvěty jsou sestaveny. Anthropologie jest u Ratzla zastrčena zcela do pozadí.

Ratzel praví, že úkolem naší vědy je poznati lidstvo ve všech jeho částech. V této

všeobecnosti to není ovšem pravda, neboť se lidstvem obírají vědy ještě jiné. Ratzel také pak určitěji se vyjadřuje pravě, že ná-rodopis (ethnografie) má líčiti osvětovou různost národů, národozpyt (ethnologie) pak ukázati příčiny této různosti. A příčiny tyto nevězí mu snad v anthropologických rozdílech, ale v historickém vývoji, jemuž zase tvoří basis geografické poměry jeviště, na němž se odehrával. Tedy zkoumati sluší zeměpisné poměry a na podkladě jejich ukázati, jak historický vývoj následkem jich se odehrával a jak z daných poměrů zeměpis' ných vyplývá historie, a dále, jak z týchž poměrů a z historie vyplývá kultura národů. Podle těchto zásad jest jeho ethnologie vskutku provedena. Hlediskem patrně se liší ode všech ostatních; z něho plyne i jiné rozdělení národů. Ratzel nehledí k anfhropologickým a jazykovým příbuznostem a skupinám, leč až v řadě druhé. On dívá se- na národy s ptačí perspektivy. Společné jeviště a společná historie pojí mu národy. Teprv při úvaze historické také anlhropologický a jazykový moment béře v úvahu. Kdežto v dřívějších ethnolo-giích bylo jádrem třídění národů (podle genealogie), u Ratzla není totéž ani zcela provedeno ; jádrem u něho jest právě vylíčení osvěty v určitém okrsku a vysvětlení jejího stupně na základě historického vývoje jeho národů — a to hlavně — na základě přírodních (zeměpisných) poměrů. Je v jeho etlmologii vidčti, že ji psal autor Anthro-pogeographie.

A ještě jednu vlastnost Ratzlova spisu sluší vytknouti. Z uvedeného snad již vysvitlo, že hojně se v něm nalézá úvah sociologických. R.atzel také podává obšírné základy ethnologie. I v těchto základech i v provedení Ratzel jeví se jako odpůrce darwinistických sociologů. Tito vidí v malé vzdělanosti divochů obraz, jací my sami jsme byli; vidí v ní menší stupeň vývoje, který my jsme sami kdysi prodělali a z kterého se dá k našemu dojiti. Ratzel užívá obrazu rostlin. Rostlina za určitých okolností zachovává si sílu dalšího vzrůstu, dosahuje výše stromu, roste dále; tentýž druh jinde zakrňuje, zůstává křem nebo hyne na zimu, na jaře vyskytují se nové exempláře, ale í ty na zimu opět hynou. Vždy začíná vzrůst znovu, nikoliv jako u stromu, aby se zachovalo, co za leta vzrostlo, a na tom podkladě aby vzrůst pokračoval. Nejde podobně při osvětě národů jen o jakost a výši její, ale hlavně, zda chová v sobě símě dalšího vývoje a rozkvetu. Naši