s Ratzlem {Volkerkunde, úvod) míníme, že jsou to kmenové osvětově chudí, zakrnělí. W. Schnéidrův spis Die Naturvolker (1885) jest sice zabarven klerikálníui (katolickým) stanoviskem, ale obsahuje bohatý materiál. Velmi pěkné dílo je E. Reclus, Les Pri-mitifs (1885), zejména pěkně vytýká analogie zvyků pravěkých, zvyků divochův a lidových u vzdělaných národů. f. G. Wood, The natural history of man (1868—70) ličí mravy a obyčeje divochů, zprávy jeho jsou velmi dobré, ale uspořádání je nesrovnalé. Dále máme R. Oberlánder, Der Mensch vormals und heute (1878); srov. téhož Freiude Volker (1881), Bertillou, Les races sauvages (1882). Weinhold napsal studii Naturvolker und Kulturvólker (Globus r. 1886). V časopisech a zprávách společností je roztroušeno ohromné množství pojednáni.

Podobný význam, jako mají souborné studie o divoších, maji souborné studie o folkloru. Platí tu slovo Bodenstedtovo: „Durch ihre Geschichte lernt man die Tha-ten und Schicksale der Volker kennen, duích ihre Lieder sieht. man ihnen in's Herz." Pokud jde o historii folkloru, odkazujeme na Folk-Lore hraběte de Puymaigre (1885). Slova „ťolk-lore" poprvé užil W. J. Thoms v Athenaeum 1846 (22. srpna). 0 význam folkloru viz Aug. Gitée, Le folklore et son utilitě generále (Revue de Bel-gique 1888), f. Feutou, Folk-Lore in re-lation to psychology and education (Folk-Lore Journal 1883), Z. Kuappert, De Be-teekenis van de Weienschap van het Folklore voor de Godsdieustgeschiedenis (1887). O tom, jak i folklore od národa k národu putuje, srov. A. Clauston, Popular tales and ficlions, theír migralions and trans-formations (1887). Podrobnější literatury a časopisův folkloristických uváděti netřeba, nebof české čtenářstvo jinde dosti se s nimi seznámí.

Speciální důležitost má folklore pro mythologii. (O poměru mytologie k ethnologii viz M. J. Kulišer, Mithologija i etno-graflja v čas. ťycch-aa Mučil, 1889). Zdá se nám, že slova „mythologie" ve dvojím smyslu užívá. Dohodněme se tedy nejdříve o význam slova. Mythus stojí proti vědě, mythický výklad proti vědeckému. Každý chce míti názor o sobě a světě, jejž kolem sebe vidí. Dokud neopírá se o vědu a nebuduje si názor na jejím základě, spokojí se výkladem mythickým. Lidé vědou nevyškolení (divoši, pradávní naši předkové, i nynější nižší vrstvy lidové) nazírají na svět mythicky;

místo vědeckých pojmů mají mythy. Mythus může ovšem býti historický (o nějaké události), zeměpisný, přírodní a pod. Mythus je část folkloru. Mythologie je věda o folkloru. Vývoj mythologie v tomto smyslu vyložil u nás f. Král, O nynějších směrech bádání mythologického (Listy filolog. 1888). Podal výklady starověké, středověké a novověké až do vystoupeni Heyneova, vyložil Heyneovy zásluhy a stopuje další vývoj až do směru srovnávacího, rozebírá etymolo-gický směr A. Kuhnův a M. Můllerův, pak folkloristický Schwarzův a Mannhardtův, elhnologický Tylorův a Langův, pak eueme-ristický Spencerův a Lippertův. Tam odkazujeme na podrobnější vyčtení literatury.

Víme však, že mythy kosinogonické, mythy o bozích a pod. mají zvláštní důležitost; vždyť zastupují naše představy náboženské. Mythologie Bekův a Římanův se také z pravidla jen těmito mythy obírají, a pak se zdá, jakoby mythologie byla věda o náboženství pohanův (o fetišismu, o daimonismu, polytheismu). Fakt je, že jiné mythy dovede věda časem nahradili svými výklady, tyto mythy však nenahradí a nahraditi nemůže, ač se o to t. zv. melafysika dosti pokoušela. Ty nahrazuje pouze učení náboženství positivního (legislativního, dogmatického). Však co mythy ony s dogmaty slučuje, jest náboženský cit a kultus, který se k nim pojí. Mythologie jedná jen o výkladu mythů. O vývoji náboženského citu a kultu, spojených s nimi názorů náboženských (mythických a dogmatických) spolu s vylíčením společenského působení náboženství a historického významu jedná věda náboženská. U nás o rozdílu mythu a náboženství pojednal Fr. Lčrejcí: Ctění předků (Listy filolog. 1889).

Věda náboženská je vlastně samostatná věda vedle ethnologie. Jest zároveň s ní konkrétnou vědou proti abstraktní sociologii. Pokud jde o náboženství legislativní (brah-manismus, buddhismus, mosaismus, křesían-ství a islám), vskutku se vyvíjí jako zvláštní věda samostatná; ale pokud se týče kmenů primitivních, zastupuje ji dosud ethnologie.

Materiál (náboženství různých národů) obsahuje hlavně A. Réville, Histoire des religions (1883—89), f. Kinson, Les reli-gions actuelles (1888), náboženství národů kulturných Tiele, Manuel de Phistoire des religions (1885); náboženství primitivních kmenů líčí Roskoff, Religion der rohesten Naturvolker (1880), pohanské formy náboženské vůbec Stuhr, Geschichte der heid.