ciples of political economy (1. vyd. 1848) a pak pro úvahy o národnosti významné Con-siderations on representative government (1. vyd. 1861). Mi 11 politickou oekonomii za část sociologie pokládal a tak ji též zpracoval, přispěv tak značně k sociální statice. K němu se pojí H. Spencer, kterýž taktéž sociální statiku zbudoval hlavně se stanoviska přírodovědeckého: Principles of biology (1865), Principles of sociology (1874), Descriptive sociology (1874). Podobné s přírodopisného stanoviska pracovány jsou studie W. Bagehotovy, jmenovitě ty, jež souborně vyšly pak francouzsky: Les lois sci-entifiques du développement des nations (1873), kdež vliv přirozeného výběru a dědičnosti na vývoj útvarů politických jest rozebrán. Z Američanů sluší jmenován býti H. Cli. Carey hlavně pro svůj spis Principles of sociál science (1859). Carey zbudoval sociální dynamiku, spis jeho obsahuje principy historického vývoje. Prodchnut je vřelou láskou k lidslvu a vírou v konečné všeobecné blaho. Při tom je psán na základě poměrů severoamerických, které se příliš generalisují. To vše spisu vadi, ale dobrý účinek měl přece na vývoj vědecký. Konečně i kulturní historie sluší uvésti. Připomínáme jen: Lccky, History of the rise and iufuence of the rationalisin in Eu-rope (1866), History of European morals (1884) a Draper, History of the intellectual developmeut in Europe (1864).

V tomto ovzduší pracovalo se o národo-zpytě. A při tom uvážili sluší, že Angličané jako žádný jiný národ byli a jsou nuceni stále přemýšleli o znamenitých kulturách cizích, indické, čínské, staroegyptské, o různých řádech, názorech a pod. Proto právě v Anglii ujal se a rozšířil směr pozorovati a srovnávati jednotlivé řády, jednotlivé obyčeje, zkrátka jednotlivé jevy národního života u různých národů a sledovali vývoj jejich. Jmenovitě pěstuje se vývoj rodiny, vývoj právních institucí, vývoj mravních názorů, vývoj majetkový, vývoj politických řádů, vývoj náboženských názorů atd.

Hned tuto jest opět připomenouti, jak dalece jsou podobné studie ethnologické. Vývoj politický náleží vlastně do dějin politických, jako vývoj náboženských názorů do dějin náboženských, jako vývoj všelikých umění neb obyčejův atd. do dějin kulturních. Ale protože dějiny politické, náboženské, kulturní, obyčejně se nestarají o vývoj kmenů primitivních, ujímá se těchto clhno-logie a, pokud jedná o kmenech primitivních, líčí vůbec vývoj jejich. Studie o nich,

ať již týká se kterékoliv stránky, počítá se do ethnologie. Ethnologie zastupuje tak historii všeobecnou a ona jest vlastně konkrétnou vědou proti abstraktně sociologii. Také z pravidla jsou ethnologické monografie o vývoji jednotlivých jevů tak upraveny, že vývoj u kmenů nekulturných bývá pečlivěji a obšírněji vylíčen, než u národův osvětových.

Tušíme, že historikové poliličtí a náboženští spokojí se s tímto vymezením Hůře je s kulturní historií. Vezměme určitý příklad; kam náleží studium folkloru?

Folklore jest vědění lidu. 1) Co lid ví, co si myslí, co cítí, co chce. co dělá, co umí, co zpívá, co si povídá, atd., to vše dohromady je folklore. Folklore je kultura lidu, kultura nižších vrstev osvětového národa, vrstev vědecky nevyškolených. Věda je dále než folklore. Folklore tedy je vždy přežitek z dob minulých. Ovšem sluší rozeznávati: některý jev folklorní je přežitek z dob dávno minulých, jiný z dob nedávno minulých. Jde

0 to, kdy vznikl. Folklorním je proto, že udržuje se v lidu ještě tehdy, kdy vrstvy vyškolené se ho již zřekli. Ale proto může to býti jev mladý.

Folklorem zabývali se musí ethnolog

1 kulturní historie. Folklore není nauka, folklore je materiál. Líčíme-li vývoj osvěty, musíme užiti folkloru, a chceme-li charakte-risovati jednotlivé národy, musíme charakte-risovati veškery vrstvy, tedy také (a hlavně) lid — a lid charakterisuje se sám folklorem. Jde o to, s jakého stanoviska pojednáváme: jednáme-li hlavně o národech a v podřízenějších odstavcích o jejich kultuře, nebo