žily anthropologické klassifikace lidstva v plemena ethnologům za podklad třídění, U Waitze a Fried. Můllera jsme to,, již poznali. Již r. 1859 vyšly ethnologie na podkladě anthropologickém: M. Perty, Grund-ziige der Ethnografie a F. Pruner- Bey, Der Mensch im Raume und in der Zeit. Jsou to knihy populárně vědecké, dosti dobré. Za to Bog. Goltze, Der Mensch und die Leute, 1858, jest jen smíška různých studií nevalného významu. Perty pracoval podle vzoru Prichardova. Jedná o původe člověka, o původe plemen lidských, o vlivu přírody na člověka, o stěhování národů. Národové jsou rozděleni podle plemen: 1. plémě árijsko-oceánské (Indo-evropané, Semiti, Dravidi, Berbeři, Baskové, Turci, Malajci); 2. turansko-americké plémě: 3. africko-australské. Pruner-Bey jedná o člověku v prostoru a čase. Rozbor člověka v prostoru líčí fysické jeho vlastnosti, různá plemena, pojednává o mluvě a podává mnohé zajímavé parallély mezi typem jazyka a typem tělesným. Rozbor člověka v čase líčí pravěk, stěhování národů, proměnu typů, křížení plemen, pathologii člověka. Trest rozboru je podána na konci: Člověk svým vnějškem, mluvou, i dějinami tvoří zvláštní říši organickou, plemena jsou variace, vzniklé vývojem lidským; že by člověk byl jen zvláštní species v řiši živočišné, to se nedá říci; v minulosti se typy sobě více podobaly, než v přítomnosti; typ árijský je historicky nejmladší. — Menší význam má již Dieterici, Die Bevolkeruug der Erde (1859).
Podobné těmto německým elhnologiíin napsali G. Nicolucci, Delle razze umane (1888); M. H. Deschamps, Etudes des races huniaiues (1859); R. Brown, The races of mankind'(1872). 1 některé anthropologie lze sem počítali a zejména A. Qua-trejages, Eespece humaine (1864); P. To-pinard, Eléments ďanthropologie generále (1885, některé kapitoly); A. Hovelacque a G. Hervé, Précis ďanthropologie (1887). E. llexpn (AHipoiio-ioriH, 1890) čítá do anthropologie: 1) anatomii, ťysiologii a psychologii člověka; 2) ethnologii a sociologii.
Ti, kteří více přemýšleli o poměru plemene k národu, seznali, že nelze výsledky
anthropologie přenášeti beze všeho na ethnologii. Jest to tatáž chyba, jakou jsme poznali u jazykozpytu. Jako jazyk, tak ani plémě není národ; ba mnohem méně. V theorii to sami přední anthropologové uznávají; tak Quatrefages, Virchow, Topinard, Ho-velacque rozhodně podobné mínění vyvracejí. Jasně to vysvítá ze spisů, zabývajících se vývojem plemena národů. Jmenujeme jen starší hraběte Gobineau (Essay sur 1'inégalité des races huinaines, 1854) ; novější M. Wagnerův, Kulturziichttmg des Menschen etc. 1886; E. dal Pozzo di Aíonbello, Eevoluzzione (1887). Srov. též f. foliy, Vólkerkunde und Anthropologie (Neues Reich, 1874; II. sv.), A. Vaccaro, La lotta per Pesistenza e i suoi effetti nelP uma-nita (1886).
Tím vším ovšem se opět netvrdí, že by plémě nemělo významu pro národ. Naopak ; velice je důležito, jakými fysickými vlastnostmi se který národ vyznamenává. Vždyt fysické vlastnosti souvisí s duševními. Ale toto je důležité: primitivní národové náležejí jen jedinému plemeni. Chudoba plemenná souvisí s jejich chudobou kulturní a sociální. Cím národ je pokročilejší, tím má bohatější historii, tím zajisté více se stýkal s různými národy, tím více různých živlů v sebe přijal a sice živlů kul-turných i plemennýcli. Z jediného plemene nemůžeme souditi o celém národě, jehož jednotlivci náležejí více plemenům. Ale dů--ležito zůstává z jakých plemen se národ skládá, jaké živly plemenné v něm jsou skupeny. Ne jednotlivá plemena, ale souhrn plemen je důležit. Viz o tom zvi. starší spis R. Jyuoxův, The races of men, 1862 a novější studie od Lapouge (v Revue ďanthropologie). Podle Lapouge záleží prospěch národa hlavně na dostatečném počtu lidí geniálných, lidí nových myšlenek, vynálezců a lidi talentovaných, kteří se nových myšlenek rádi chápou a je zpracují. V každém plemeni mohou býti lidé geniální a talentovaní, ale nestejné J3 procento, které jednotlivá plemena vykazují. V prospěchu národa je skládati se z oněch plemen, jež mají vysoké procento geniův a talentův.
(Dokončení.)
