Jest to směr linguistický a směr anthro-pologicko-praeh istoricky.

A. Směr linguistický. Myšlenka využit-kovati bádání jazykozpytných pro národozpyt jest velmi stará. Vyslovil ji určitě v polovici 17. století Bodinus, vřele ji zastával Leibnitz a ideje jeho v Rusku došly uskutečnění. Od Leibnitze až po Demoulinsa opakovalo se stále mínění, že jazyk je předním znakem národnosti. Balbi r. 1826 to vědecky dokazoval, rozbíraje pojem národa v Úvodě ke svému Atlasu. Proto výsledky jazykozpytu pojímaly se též jako výsledky národozpytu. Když Bopp dokázal příbuznost jazykův indoevropských, vznikl ihned pojem indoevropských národův. Jazykozpytci předpokládali pro tuto skupinu jazykův prajazyk a národozpyt proto také předpokládal existenci indoevropského pranároda.

V létech padesátých počaly spory o příbuzenské poměry jednotlivých jazykův indoevropských k sobě, a výklady k jednotlivým faktům byly ethnologické. Nikdo nemyslil na to, že je to vlastně circulus vitiosus. Když na př. Schleichrovi se vidělo, že jazyky slovanské jsou s germánskými příbuznější než s jinými indoevropskými, byla zvláštní příbuznost Slovanů a Germánů příčinou toho či důsledkem ? Všecky výklady pak shodovaly se v tom, že předpokládaly, že prajazyk rozdělil se ve větve, tyto opět na větve menší (na př. prajazyk litvoslovanský na větev litevskou a^slovan-skou, prajazyk slovanský na větev ruskou, západní a jižní a pod.). Když pak proti theoriím větevným zásadně vystoupil J. Schmidt a podal theorii vlnivou, i tu pokládaly se výsledky jazykozpytné za ethnologické. Můžeme zkrátka říci, že všecky práce, týkající se příbuznosti jazykův, pokládají se též za studia o příbuznosti národův. 1)

Tím nabývají přirozeně důležitosti nej-větší veškery klassifikace jazykův. Jako se dá dokázati příbuznost jazykův indoevropských, tak se dá dokázati i příbuznost jiných skupin jazykových : semitské, uralo-altajské, malajo-polynéské, bantuské. Jinde je příbuznost více, jinde méně pravděpodobná. Všude se dokázati nedá. Proto je klassifikace podle příbuznosti jazykův velmi obtížná, ano nemožná. Jazykozpytci pomáhali si dříve klassifikacemi umělými: rnorfo-logickou (nejznámější jest Schleichrova:

jazyky isolující, agglutinující, flexivní) a psychologickou (Humboldtova a Steintha-lova: jazyky bez formy a jazyky formální). Leč těchto umělých klassifikací nedalo se užiti pro ethnologii, ačkoliv se Max Můller i o to pokoušel. Proto pokusil se Friedrich Miiller sestaviti klassifikací podle příbuznosti a původu jazykův {genealogickou) a položil ji za základ své ethnologii : Allge-meine Ethnographie (1. vydání r. 1873, 2. vyd. 1879).

Fried. Můllera ethnografie podává úplnou klassiíikaci všech jazyků země a tím také úplnou klassiíikaci všech národů. '7eho národopis jest uzavřeným a učleněným celkem, kterýmžto faktem vyniká nade všecky ostatní ethnologie, na nichž na všech lze pozorovati nehotovost. Zda jest Můllerova klassifikace jazykův a národův správná a zda jsou správný jeho principy, jest ovšem jiná otázka.

„Anthropologie — praví — pozoruje člověka jako exemplář zoologické species hqmo podle vlastností fysických a psychických, ethnologie jej pojímá jako individuum, náležející k určité společnosti, založené na společných mravech, společném původu, společném jazyce."

„Člověk skýtá myslícímu pozorování dvojí stránku : fysickou a psychickou. Jako fysické individuum člověk je podroben týmž zákonům jako zvíře. Jako zvíře rozpadá se člověk na více odrůd (variací). Jako každé zvířecí, tak i každé lidské odrůdě je vykázán jistý okršlek, kde prospívá. Jako krotké (pěstěné) zvíře rozpadá se na více typů, tak i člověk, společenská bytost xar Qoxnv, skýtá množství různých typů. Ačkoli právě v tomto ohledu dají se dokázati nenáhlé přechody od typu k typu, přece je možno, hledě k všeobecnému a nehledě k zvláštnostem, stanovití několik typů základních a tak do-síci jejich roztřídění. Tyto základní typy mají ustálený název rasy (plemena). Stanovití a popsati tato plemena je věcí pří-rodozpytců, kteří se zabývají fysickým člověkem, jmenovitě anthropologů. Jako společensky rozumná bytost člověk rozpadá se na řadu národů, jichž jednotlivci stejnou mluvou a stejnými mravy se pojí k jednotnosti národní. Jako v plemeni, tak i zde je možno, přihlížejíc k všeobecnému a nedbajíc zvláštností, více národů spojití ve vyšší jednotku, více jazyků svésti na jediný prajazyk, jenž jest oněm základem. Více národů takto spojených tvoří národní kmen, více jazyků tak spojených tvoří kmen jazykový. Ohraničením člověka podle národů a