tohoto právě theorií dějin pilně se zabýval. V základě pochybena byla jeho methoda; filosofové němečtí udělali si napřed formy pro historii a pak teprv historii do nich vtěsnali. Hegel provedl to do krajnosti a po něm byl nutný obrat.

Obrat se dostavil v podobě Scliopenhauerova pessimismu. Jeho principy o theorií dějin upravil J. Bahusenve spise Zur Philosophie der Geschichte (1872). Kdežto nazírání na veškeren historický vývoj se stanoviska přírodovědeckého vedlo ve Francii k positi-vismu, v Anglii k materialismu, v Německu vedlo k pessimismu, který se (a£ jiných pomineme) ozývá také v Bastianovi a Hell-waldovi. Avšak i Herbart je důležit. Nepodal sice základů theorie dějin, ale dal k ní pokyny. A pokyny ty byly plodné. Theorie dějin měla se zbudovati na podkladě psychologickém. Vilém Humboldt ozářil jasně význam duševního vývoje národů a souvislost jeho s jazykem. Názory Herbartovy a Humboldtovy rozváděli pak Lazarus a Steiu-thal v Zeitsckrift ýiir Vólkerpsychologie.

Národová psychologie jest také cílem ethnologického bádání Bastianova a Waitzova. My svůj názor o ethnologii jsme označili v úvodě, nyní jej doplníme, abychom objasnili, jak se díváme na rozvoj ethnologie v Německu.

Žádáme, aby se analysoval pojem národa a určily se podmínky, čím se udržuje, podmínky národního bytu, a dále podmínky národního rozvoje, čím národ vzniká, mohutní a čím slábne a zaniká. Mají se stanovití všeobecné zákony a sice i zákony statické (podmínky národního bytu) i dynamické (zákony národního rozvoje). Véda o nich byla ethnonomií (národovědou), kteráž by tvořila část sociologie. Konkrétná ethnologie (národozpyt) by podávala jednak líčení jednotlivých národů a stupňů jejich rozvoje i souvislost s jinými a význam jejich atd. (ethnologickou statiku), jednak skutečný vznik a vývoj jednotlivých národů (ethnologickou dynamiku). Etlmografie (národopis) by pak podávala popis jednotlivých národů v jednotlivých dobách.

Studie Baslianovy a Waitzovy jsou jenom statické. Waitzovy týkají se jenom statiky ethnologické, Bastianovy také statiky ethno-nomické. Jenom že se nemůžeme smířili s Bastianem, že by ethnologie byla něčím proti historii nebo vedle historie, jsouc sama zvláštním druhem historie; dále nejde při ethnologii jen o stránku psychologickou a fysickou, jako Bastianovi a jeho stoupencům se zdá, nýbrž hlavně o sociologickou.

Psychologie lidstva je podkadem kulturní historie. Tato se stará o psychologický výklad vědění, citů v, ideálů, praktických dovedností, vykládá jejich vznik a vývoj. Ale ethnologii jde o organisační moc těchto činitelů, jak přispívají k ucelení národní společnosti. Právě tak jde politické historii o organisační moc týchž činitelů ve státě; historie náboženská náleží z části do kulturně (vznik a vývoj náboženských názorů, citu, kultu atd.), hlavně do sociální (organisační vliv náboženství v lidstvu a jeho výsledky).

ELhnologické bádání po [Bastianovi a Waitzovi vyhovuje tedy jen z části úkolům ethnologie. Zabývá se jen statikou, a mohli bychom říci, že ještě tou neúplně, nýbrž jen některými jejími částmi. Jak jsme již řekli, jde badatelům o konkrétnou psychologii národův.

Národův? A co je národ? Jest tento základní pojem ethnologie ethnologům jasný? Jest přesně vymezen ? Jsme nuceni přiznati, že elhnologové slova národ velmi často užívají, pro praxi si pojem ten i poněkud vymezili, ale o řádný rozbor jeho se nepřičinili; nejasnost pojmu národa tíží bádání ethnologické. Pojmem národa zabývali se sice mnozí badatelé, ale jsou to většinou právníci a sociologové (na př, Eotvos, Deloche, Mill, Held, Mohl, Arnold, Mancini, kníže Bismarck, Gourcelle, Jacquinet, Verrier, Hirths, Blun-tschli, Ruscalla, Bagehot, Rawlinson, Higgius, Ahrens, Gumplowicz, Kniesz, Benan, Alba-nese, Novikov, Margall, Braňas, Neumann a j. v.); z ethnologii však jen Dicfenbach, (Vorschule der Volkerkunde und der Bil-dungsgeschichle 1864), Quatrefages (Bull. de la Soc. ďanthropologie de Paris, VI. 183), Virchow (Revue des cours scientiíiques 1873), Hovelacque (Langues, races, nationalités 1875), Ratzel (Nord u. Sud 1878, str. 177 seq.), P. Topinard (Elóments ďanthropologie gén. 1885, str. 207—216); snad ještě Bockh a někteří méně známí autoři by se mohli počítati. Internacionální kongres ethnologi-ckých věd v Paříži r. 1878 se sice otázkou vážně zabýval, jmenovitě Royer pěkně na něm přispěl k objasnění pojmu, ale dosud úplného vymezení není. Což však horší jest, potřeba jeho vymezení se ani valně nepociťuje, právě proto, že ethnologie na chybné se cestě nalézá, líčíc jen psychologickou stránku národů, nikoliv sociologickou.

Když ethnologie o národech nejedná, musila si ovšem aspoň pro praxi pojem národa nějak upraviti. A tu v praxi rozeznávají se dva směry, které se liši i tím, že každý se zabývá jinou stránkou ethnologie.