uku o duši, ale žádnou filosofii, mají léčiva a znalost lidského těla, ale proto přece žádné lékařství, jedním slovem : vlastni živá věda jim schází.

Národové aktivního plemena dodělali se největšího pokroku, passivní zastavili se na nejnižškn stupni vývoje. Klemm tedy líčí nejdříve národy passivní a počíná nejnižšími obyvately Ohnivé země, Austrálie, národy polárními, přechází k národům kočovným a konečně i k těm, kteří státy utvořili (Číňané, Japonci a pod.). Pak přechází k národům aktivním a líčí vývoj osvěly u každého z nich. Jeho kulturně dějiny jsou vylíčení rozvoje osvěty u jednotlivých národů, jsou ethnologie na podkladě kulturnohistorickém a psychologickém. Klemm zajisté u každého národa zkoumá to, co později se nazvalo psychologii národa.

Klemmovy kulturně dějiny jsou vlastně významným pokusem dějin všeobecných. Dějiny politické, náboženské i národnostní vedle vývoje osvěty i vývoje tělesného jsou tu podány a zpracovány podle theorie evoluční. Kdybychom se přidrželi Klemrnových názorů, řekli bychom, že historie v obyčejném smyslu zabývá se jen lidstvem aktivním a hlavně oním vývojem, v němž aktivnost nejvíce se jeví (politickým), historie vše-becná (podle Klemma: kulturná) lidstvem vším a veškerým jeho vývojem.

Pokud jde o rozdělení lidstva na aktivní a passivní, nikdo dnes nebude asi Klem-movi přisvědčovati. Ale jeho pojímání ethnologie jako části všeobecné historie zdá se nám jedině správnou cestou a litujeme, že se po ní nekráčelo dále. Později Bastian a Waltz pojali poměr ethnologie k historii jinak a názor jejich (nedosti správný) se rozšířil.

Současně s Klemmem vydal 1843 G. F. Kolb dva díly své „ Geschichte der Mensch-heit und der Kultur." Jest to dějepis velmi pěkný, psaný duchem sociologickým. Ale pojati jsou v něm jen národové s historií. Bada národů bez historie jest ignorována. Tento nedostatek nenahradí krátké vylíčení pravěku. Ale protože ethnologie jest vědou historickou a jmenovitě s kulturní historií úzce souvisí, tedy každá kulturná historie, psána-li je duchem sociologickým, i ethnologii dobře slouží a rozkvět její podporuje. Týž význam má í historie Kolbova. Jistě šlo dobré líčení poniěrů rodinných, náboženských, sociálních, rozvoj obchodu a průmyslu, orby, vojenství, vědy, umění a pod. ethnologii velmi k duhu.

Po Klemmovi vyšlo několik menších ethnologii, z nichž G. L. Kriegkova (Die Volkerstámme und ihre Zweige. Frankfurt 1848) dočkala se roku 1883 pátého vydání (pořídil Ilelhvald). Též Frankenheimova Volkerkunde 1852 je dosti dobrá. Ale tyto i jiné jsou jen malé příruční knížky bez vlivu na další rozvoj vědy a mají jen význam, že u širšího obecenstva budily zájem pro mladičkou vědu.

Významější je S. G. Mortonův sborník Types of mankind 1857, jehož přední pracovníci J. C. Nott a G. R. Gliddon vydali společně r. 1857 ve Filadelfii též Indigenons Races of the Earth.

R. 1859 vystupuje s prvním svým literárním plodem (Ein Besuch in San Salvador) Adolf Bastian, muž, který ze všech lidí dosud nejvíce procestoval, nejvíce ethnologického materiálu sám nasbíral, zakladatel nejlepšího ethnologického musea (v Berlíně), neúnavný agitátor pro zachránění ethnologické látky, zvláště u nevzdělaných národů, pokud se ještě zachrániti dá, pilný spisovatel a přední pěstitel vědy ethnologické v Německu, jíž celý svůj život posvětil. 1) Pokládá se za otce německé ethnologie. Faktum je, že svým vzorným vypravením berlínského musea a svou ohromnou činností získal si váhy veliké. On jest i prvním proíessorem pro ethnologii. S jeho ethnologickými vědomostmi nemůže se nikdo měřiti. Jeho plodnost není pouze kvantitativní, ale i kvalitativní. Jeho spisy zrovna oplývají spoustou myšlenek — bohužel říci musíme, že jsou pravým laby-rinthem různých, často nejasných, často fantastických myšlenek, jež nejsou podány ve formě příliš přístupné, tak že jen vycvičený odborník v nich může se vyznati. Není divu, že takový muž dal ethnologii i nová hlediska a vytkl jí určitý směr.

Svůj směr snad nejlépe v těchto slovech vyjádřil: „Když počátkem opravdovějšího