ples qui habitent 1'Europe, elassés ďaprěs les langues, et tableau des religions. E. A. W. Zimmermann, který již r. 1795 pojednal o podobnostech mezi Francií a Spojenými Státy, r. 1810 počal dílo široce založené „Die Erde und ihre Bewohner", jeliož však nedokončil.

Mimo spisy uvedené jest i celá řada ji-nýcb více méně pro národopis důležitých (zvláště hojně spisů t. zv. folkloristických) z doby oné. Mimo literaturu německou a francouzskou zajisté i jiné, blavně anglická a americké, mají velmi mnoho prací národopisných z oné doby, které ovšem jsou u nás nepřístupny, ba neznámy. O ruské poučuje nás Anučin v 1. svazku ETHorpa*Hi. Ofio^rtiria. Od něho se dovídáme, že v Rusku v 18. stol. již se hojně podnikaly vědecké výpravy ke studiu nižších kmenů, poddaných Ruské říši. Pak r. 171G Messerschmidt rKi svých cestách po Sibiři jmenovitě sbíral materiál národopisný; r. 1733 — 37 vydávali G. F. Můller a J. G. Gmelin sbírku studií o sibiřských národech, v níž vyniklo pojednání Krašenni-kova. Později množí se vědecké výpravy a vynikli Pallas (studium Mongolův), Můller (Kavkaz) a Georgi (popis všech ruských kmenů s illustracemi) r. 1799.

Nesmíme zapomenouti při vývoji národo-pisu a líčení přípravní doby k národozpytu od polovice XVII. století až do počátku století XIX. na vývoj dvou pomocných věd: anthropologie a jazykozpytu. Pro nás ovšem má důležitost jen vývoj nauky o plemenech a třídění jazyků. Tu vzpomínáme, že F. Bernier v 17. stol. (Journal des Scavants 24. dubna 1684) učinil pokus třídit plemena: a) evropské (větší díl Evropy, vyjma části Ruska, po březích Středozemního moře v Africe a v Asii až do Indie a na Borneo) ; b) Černoši; c) asijské plémě (též částečně na Rusi); d) Lappové v krajinách polárních; Amerika nemá prý původního obyvatelstva. Linné (Systema naturae, p. 80) dělil:Europaeus albus, Americanus rubescus, Asiaticus fuscus, Africanus ruber. Po Ruffo-novi a jiných konečně Blumenbach (De generis humani varietate nativa 1775) dělil: 1) plémě kavkazské; 2) mongolské; 3) aethi-opské; 4) americké; 5) malajské. Slavný Cuvi&r konečně rozeznával: A) plémě bílé či kavkazské; B) mongolské; G) černošské.

Připomněli jsme již Leibnitzova třídění jazyků a jeho vlivu. Uvésti sluší ze století XVII. Joba Ludolfa, který dobře soudil, že se má k důkazu příbuznosti jazykův dokázat! příbuznost mluvnická, což ještě přesněji dovozoval L. Hervaz r. 1800. Mimo to celá

řada jevů připravovala již počátkem tohoto století dobu, kdy mělo počíti genealogické třídění jazyků, založené na srovnávacím jazvkozpytě, který počal činem Boppovým r. 1816.

Doba druhá, doba přechodní, jež by se i dobou Prichardovou dala nazvali, jest velmi krátká. Zabírá asi první čtyři desítiletí našeho století.

Do řady oněch šťastných národů, jichž osvěta dosti vysoko se cenila a dosti se prozkoumala, aby dějiny jejich mohly býti přijaty do uzavřeného kruhu všeobecné historie, dostala se již Čína. Starý Egypt byl přijat na milost již dříve, ačkoliv se o jeho osvětě a dějinách i významu na všeobecný rozvoj vzdělanosti více bájilo než vědělo. Právě že se v něm hledala kolébka vzdělanosti semitské i řecké, obdržel význačné místo ve všeobecných dějinách. Po výpravě Napoleonově do Egypta aegyptologie počala se utěšeně rozvíjen' a z hrobů vybavovati stará osvěta, čímž do všeobecných dějin dostalo se i více látky kulturnohistorické. Přičiněním sanskrtologů a srovnávacího jazykozpytu dostalo se literatuře a kultuře brah-manské téže filologické péče, jako našim národům klassickým, a tak ocitli se i Indové v řadě národů, o nichž jednala všeobecná historie. Zásluha náleží bratřím Schleglům (Fridricha Sehlegla spis „Ueber die Sprache und Weisheit der alten Indier. 1808" jest počátek indické filologie),Colebrookeovi, Bop-povi, Lassenovi.

Obzor všeobecných dějin se rozšířil. Stanovisko upravoval německý idealismus, který měl vliv i na badatele francouzské a italské. A mimo to objevila se tu věda nová, jejíž výsledky všeobecně se uznávaly a cenily a jež bylo i historii vážili, totiž jazykozpyt.

Frant. Bopp roku 1816 známým spisem svým „Ueber das Konjugationssystem etc." podal první vědeckou monografii jazykozpyt-nou a uvedl v linguistické bádání methodu. Ukázal zároveň, jak se má dokazovati jazyková příbuznost. Konkrétný výsledek práce byl důkaz o příbuznosti staré indštiny s většinou jazykův evropských. Jazykozpytci přenesli výsledky své i na pole jiné tvrzením, že jazyková příbuznost značí i příbuznost národnostní a odtud máme nejen skupinu indoevropských jazyků, ale i národů. Nechceme se tuto zabývati rozborem oné