reformovaných ujímalo se vědomí vlastní individuality národní proti dřívějšímu katolickému světoobčanství. Svoboda myšlení dala nový rozruch vědám, kterýž hlavně se jeví v budování vývojové theorie.

Myšlenka národnostní vzniká tam, kde národ cítí tlak cizincův, tak v Cechách (boje

o hlasy na universitě), v Itálii (Macchiavelli) atd. Hnutí národnostní podporováno bylo vývojem národních literatur ve střední Evropě, jenž ve XII. a XIII. století utěšeně započal. Hnutí to s počátku podporováno

1 snahami katolických národních církví (na př. francouzské), které požívaly trochu samostatnosti, později ovšem hlavně převraty reformačními.

V Německu středověký teleologismus humanismem přeměnil se v idealismus. Z vynikajících mužův uvádíme pouze Leibnitze, jehož veliký duch choval v sobě již tužby budoucích věků. Jeho věhlas žádal učených společností, mezinárodních spolků k rozřešení vědeckých otázek, žádal vědeckých výprav, podpory vlády k theoretickým studiím, a jeho byla myšlenka, kterou později provedla ca-revna Kateřina (1786), davši zdělati slovníky různých jazyků ruské velříše, což dalo podnět k podobným pracím i jinde a bylo základem pozdější linguistické ethnologie. Leibnitz sám chtěl národy podle jazyků na jafetské a aramaejské tříditi (viz Miscellanea, Berol. 1710 f. 1 — 16.). Jeho snaha, aby studium se více neslo k reáliím, k dějinám, k mathematice, geografii a fysice, než k poesii, logice, scholastice, dobré neslo ovoce proti panujícímu humanistickému směru. Jeho filosofie hledala harmonii ve vývoji světovém, zákonitost, jako ji hledali dřívější historikové ve prospěch křesťanství a za doby Leibnitzovy Bossuet (Discours sur 1'histoire univ.), s nímž Leibnitz usiloval o odstranění roztržky církevní. Filosofie Leibnitzova podepřela theorii vývojovou se stanoviska historického.

Po Leibnitzovi lepšily se poměry pomalu sice, ale neustále. Půda, čím dále, tím byla pro národozpyt upravenější. Styk s nevzdělanými kmeny se změnil. Nenávist a opovrhování širších kruhů přešly v sympathii a lásku. Výpravy Evropanův neměly již vždy účelem porobili nové kmeny a vykořistiti jejich bohatství, ale aspoň některé měly již účel vědecký: poznali je a sice poznati je jako bratry, jako spolučlověky. Jména Banks, Forster a j. více slušelo by tu uvésti.

Ke směru tomuto pojilo se i založení fil-anthropických společností, a dále praktická potřeba poznat, jak se má přemoženým

divochům vládnouti s prospěchem. Vše vedlo ke studiu primitivních kmenů, jež zahájil Lafitau r. 1724 spisem Moeurs des sauvages américains comparées aux moeurs des pre-miers temps (Mravy amerických divochů srovnány s mravy prvních dob). Již v tomto spise vidíme uznání ceny studia o divoších, poznání pravdy, že praotcové vzdělaných národů byli kdysi na tak nízkém stupni, jako dosud jsou divoši, a autor hledá shody divošských mravů s narážkami a líčením nejstarších památek (zvi. Homéra a bible). Půda byla připravena pro převrat, kterýž přivodil hlavně J. J. Rousseau. Západoevropský člověk byl syt hlučného života a toužil po tichém, idyllickém životě. Gessne-rovy idylly, obsahem a myšlenkami chudé, budily nadšení. Jak snadno tedy přesvědčil Rousseau tehdejší lid, že původní stav člověka byl nejšťastnější! 1) Ghateaubriand mu statně pomáhal svými zpěvy.

Láska k primitivnímu stavu a touha po něm přirozeně vedla i ke studiu primitivních kmenů, když již se poznala obdoba mezi nimi a počátky lidstva vůbec. Mimo to již počaly se vyskytovati myšlenky o všeobecných dějinách lidstva na podkladě národopisném, jimiž národozpytu dobře se půda připravovala. „V starověku rozumělo se dějinami to, co stalo se v přehlédnutelném tehdy orbis terrarum, se zřetelem na vlastní lid. Jedině tento měl zájem, venku stojící barbarstvo potud, že otroky ku porobě do-dávati mohlo; jinak zůstalo lhostejno, jakož skutečně zůstávalo i neznámo. Ve středověku se obzor scvrkl ještě úže, a když přívalem objevů počaly na vše strany vyhlídky do zdánlivého nekonečna (dříve než zaokrouhlením opět byly soustředěny), tu hromadný nával překvapujících a bezprostředně dorážejících novinek, kteréž stále více se