přijmout, vale vůle by byla to poslední." Téhož trestu si přeje Knrando, ale z lepších důvodů, má se totiž dle rozsudku v oleji vařit. Oblíbený jest zvláště trest roztrhání čtyřmi voly. I jiné rysy se vyškytají.

V dramatě „Kazimír Šuk aneb Spolek vrahů na švábských mezích" nařizuje Šuk chuďasovi, aby mu vystrojil hostinu, právě, jako Kašpárek v „Hieslu" ji objednává v Osterzell. Ale Šuk nechce opravdu na hostinu, chce jen, aby lidé to myslili, a tam naň číhali, rád by zatím přepadnul zámek braběcí, ale právě jako Harum, tak zde Kopa náhle pocítí lítost a prozradí vše.

Podobně se pozve Kovařík k hostině u otce děvčete, které ¦o něm nechce nic zlého říci a jež bohatě obdaruje; vidíme tu zbytky nějaké scény, která objasňovala oblíbenost loupežníkův u prostého lidu.

Scénu, jak loupežníci oberou nějakou osobu, obyčejně lakomce, na př. v Schinderhannes mlynáře, representuje v „Turnaji na vltavském hradu" zavraždění žida. Také Horia aspoň vypravuje o činu takovém.

V dramatech „Kurando a Špadolíno", v „Hanáckém strážníku" a „Opilém sedláku" Kašpárek vstupuje mezi loupežníky, ale nečiní toho tak naivně jako v „Horia a Gloska", kde se jedná pouze o to, aby živel komický nějak byl vpraven do hry, nýbrž s tím úmyslem, aby loupežníky přelstil a zradil. Bez takového úmyslu vstupuje však také ještě do společnosti Valentovy v „Paliči cecilianského města Mostravy" a paroduje tu zpěv "Valentův jako onde Horiův.

V činohře „Anton Belenkardo" shledáváme zbytky komické .přísahy Kašpárkovy. Předříkává se mu: Já přistupuj u — Já nepři-stupuju — či přistupuju — Za věrného — Za nevěrného — či věrného — To je v originale mnohem obšírnější, na př. v Hieslu.5)

Tímto jediným typem nejsou ovšem všechny motivy loupežnických her vyčerpány; shledáváme hlavně ještě typ druhý, který vytvořil herec, později knihkupec karlovarský Heinrich Cuno, vydav roku 1816 drama „Die Räuber auf Maria Culm oder die Kraft des Glaubens.'' Tato hra, která jest zpracováním místní pověsti loketské, s motivy ze současných her rytířských a z Schillera, zdomácněla úplně na českém repertoáru, třeba se tu tak dlouho neudržela, jako na menších jevištích německých (R. M. Werner viděl ji hráti ještě roku 1885 v St. Gilgen), a byla zvláště oblíbeným dramatem Kopeckého, u něhož shledáváme nejen dosti dobré zpracování nazvané

5) Ich schwör (vysloveno ich schwier) — Ich schmier — Ich schwör bei • dem Himmel — Ich schwör bei dem Lümmel — Ich schwör bei den Göttern — Ich lieg a gern in guten Bettern — atd.