Měsíc květen (máj) pokládán sice vždy za lásky čas, ale k uzavírání manželství se nedoporučuje, nepřináší prý štěstí, zvláště nevěstě.

Naši dědečkové a babičky, vzpomínajíce bývalých zvyků a obyčejů, tvrdí, že v nich jevila se vždy bratrská upřímnost a sousedská snášenlivost. »Dříve dovedli lidé špás provést, dovedli ho také přijmout; teď — darmo povídat!"

Všem zde uvedeným pověrám věřili na slovo a posud jim věří,, dokazujíce pravdivost jejich četnými příklady.

Pro toho, kdo chtěl uvésti povstání Horie a Grlosky na jeviště, bylo pak ovšem snáze sáhnouti k hotovému rámci, nežli vymýšleti nový plán, a proto proměnil oba povstalce v loupežníky, při čemž ovšem mohl původní kus míti ještě mnohem více živlů historických než nynější zbytky jeho.

Celá komposice připomíná nám toto drama dle způsobu Hiesla: rozhovor loupežníků, najmutí Kašpárka a jeho strážcování, nový zločin, soud. Uvádím z vážných scén jen, jak přijímají ortel:

Horia: S velkou radostí umřu, neboť jsem dávno větší trest zasloužil — (pak prosí za své děti).

Gioska: S velkou radostí umřu, milostivý pane, jenom prosím za své děti.

Hiesel (u Schlossara): Vyslovuji vám slušné díky, pane soudce, za milostivý rozsudek.

Pückler (Schinderhannes): Ano, vím, že umříti musím, ano, pane zemský sudí, vždyť umírám rád — — mínil jsem, co činím, že bylo správné a spravedlivo. Ne, nemá člověk po zákonech šlapati. Teď jsem došel svého cíle, teď jsem tam, kam jsem dávno patřil, ale vždyť jdu s radostí vstříc smrti.

Z těchto tirád poznáváme jasně zdroj tohoto poděkování, jsou to reminiscence na slova Karla Moora: „Ó, blouda mne, který mínil,, že okrášlí svět ohavnostmi, a udrží zákony bezzákonností" atď.