Ale když domácí sousedky se shlukly, aby novou sousedku uvítaly a jí domácnost urovnati pomohly, nechtěly tomu nevěstu provázející připustiti a žádaly (jako včera za nevěstu) za každý kus nábytku náhradu. Ženy na peřinách sedící se také dříve nehnuly, dokud nebyl Týkup složen.

Hádání, smlouvání a domlouvání trvalo dlouho, až někdo na sebe prostřednictví přijal a vyrovnání docíliti se zavázal. Výkupné se pilo někdy teprv druhého dne u rodičů nevěsty.

Po té následovala hostina, která v ničem hostině včerejší nezadala. Hosté upozorňovali novomanžely, kteří nyní vlastní domácností měli vládnouti, aby si dali zvláště pozor na to, cose jim první noc zdáti bude; to se jim jistě vyplní. Kdo z novomanželů dříve usne, také dříve se světem se rozloučí. Mnozí tvrdí, že ten dříve zemře, kdo dříve na lůžko ulehne. Snad v slovech těch spočívati mělo trochu morálky.

Zůstala-li nevěsta v místě, sešly se ve čtvrtek odpoledne sousedky, které se svatebních bodů súčastnily, v domě novomanželů, aby nevěstě vystrojily kužel, na který stará svatbí obyčejně nejvíce přispěla. (Jak již praveno, byl kužel nevěstě jinam se stěhující při nábytku vystrojen.)

Na vůz s fasuňkem položilo se doprostřed kolo, do jehož náboje silná žerď se zastrčila. Na tuto navázaly se od dola počínajíc ¦klouby lnu, výše také země a obláěe (dole na voze býval někdy ještě len nevytřený) až do vrchu, tak že se formou dosti značné kupě sena podobal. Mezi ty zavěsily se pestrobarevné šátky a stužky, na vrchol kytice s vlajícím fáborem. Ostatní prázdné místo na voze vyplnily veselé paňmámy.

Za dovádivého prozpěvování, naplněné láhve vínem nebo lihovinou v rukou, jimiž mávaly, za výskání, někdy i hudbou doprovázeny objížděly s kuželem po osadě. Len s kužele byl majetkem mladé hospodyně.

V následující neděli vystrojili rodiče nevěstiny zvláštní hostinu pro nejužší kruh přátel. Hostina ta se jmenovala dobrá vůle, při které obyčejně peněžité věno do rukou novomanželů se odevzdávalo.

Do dobré vůle nesměla nevěsta od ženicha nikam se vzdáliti, tím méně do domu rodičů sama, byť i vedle bydlila, vstoupiti; taková by se nesrovnávala s paňmámou, nebo by od muže utíkala.

Svatebníci, zvláště družičky a dívky přijdouce z hodů svatebních zasazovali větvičky rozmariny, kterou byli ozdobeni. Komu se neujala (kořeny nepustila), obával se brzké smrti; dívkám se musela ujmouti, aby své okolí o své poctivosti přesvědčily.

Sluší ještě připomenouti, že se svatba nikdy nekonala, připadla-li do křížového týdne, aby křížům v manželství se zabránilo.