své práci, nýbrž má nyní již velikou sbírku pohotově a chystá se ji vydati, jakmile dostane se mu k tomu náležité podpory.

Sbírka dle mého rukopisu má název „Slovenské pořekadla“ a datum z roku 1871. Toho asi roku provisorně sbírání bylo ukončeno, a spis hotov byl k tisku, k němuž však nedošlo asi proto, že sborník roku 1870 vydaný dále se nepořádal, a tak spisovatel i později hotovou již sbírku rozhojňoval přípisky hlavně tužkou psanými. Předmluva (Prípomienka) jest z nejcdné příčiny zajímavá. Sběratel tu doznává, že tyto plodiny ducha národního sbíral „po horách a dolách, po poliach a lukách, ba i jäskyniach mysle a srdca, túženia a konania" lidu slovenského. Již od dětinství náramně ho dojímalo, jakmile zaslechl nějaké přísloví, později stýkaje se s lidem neustále při každé jeho práci, měl hojně příležitosti takových rázovitých vět nasbírati. K takové práci pak by rád povzbudil všech mladých lidí, zvláště studujících, místo bezúčelného potulování o prázdninách. Než aby ta práce byla i vydatná, zdá se mu býti vhodné „vypísať istó schéma, ktoró aby sa od patřičných vyplnilo, a tak by nám podalo celý náš národ slovenský tak, ako je. Myslím," dokládá, „že by toto malo isť istými organičnými žliebkami, aby práca išla s istotou napřed, od ruky." Vybízí tím k jakési organisaci a soustavě ve sbírání národopisných pramenů, kterážto myšlénka, jak známo, u nás teprve v době nejnovější a to jen v některých oborech počíná se ozývati a také skutečně prováděti. Ale i k svědomitosti prý třeba sběratele upomenouti; „lebo už to, co z ust samého ludu počutó věrno podáme, nie je všefcko vlastné slovenské, poneváč ako každý národ viacej menej, tak aj náš z rozličných živlov do seba naberal, meuovite jeho vzdělané a meštianské triedy (němčina, latinka, čeština, aristokratický, židovský živel atd.), odkial aj na dědinu všelinečoho sa dostalo a priliplo." Dle mínění jeho pak jen ten národ je skutečně národem, jenž těchto svých zvláštností, známek svého ducha národního, opravdu šetří, si všímá; naproti tomu za živa odnárodněn jest národ, jenž ačkoli mluvě svým vlastním jazykem takovými zvláštnostmi pohrdá; odejme-li se mu i jazyk, je po národě veta.

Sbírka Zátureckého sestavena jest v pořádku věcném ; sběratel chtěl tím hlavnímu budoucímu sestavovateli sbírky přísloví slovenských usnadniti práci. Vzorem byla mu česká sbírka přísloví Liblín-ského (Knedelhansova, z r. 1848). Také Záturecký činí rozdíl mezi příslovím a pořekadlem, tedy mezi větou obsahu myšlenkového a pouhým vtipným propověděním nebo výrazem jazykovým, ale pořekadla položil při každé kategorii hned za přísloví a přikládá jim také větší význam nežli jeho vzor. Aby nebylo třeba totéž přísloví opakovati několikráte, položil je vždy tam, kde se ho užívá nejvíce, při jiných kategoriích na ně toliko poukazuje. Pro hlavního sběratele a sestavovatele, jak dí, připojil leckde jinonárodní podobné věty, německé, latinské nebo polské, ponechávaje jinému rozhodnutí, které