Předchozí 0356 Následující
str. 343

hospodyň, které vodu z ní braly, vejce a máslo, aby si mohly uspořádati hostinu. Nyní již žádných obřadů při tom není a o starších obřadech ani od zemřelé 801eté babičky nic bližšího nemohl jsem se dozvěděti. — Kdo vyčistí opuštěnou studýnku, ať v lese, na louce nebo kdekoli, volá na sebe štěstí. — Znečisťovati vodu, a hlavně studýnky, je hřích. „Kdo plije do vody — plije 'panence Marii do oči a rozbolavějí se mu oči." Vůbec hladina vodní — oko panenky Marie. — Čímkoli znečištěná voda „pozbejvá své síly", zvláště hojivé, kterou má každá voda pramenitá i tekoucí, hlavně „navrátivá" — kde víříc vrací se. Na proudu je voda „nevrátivá"; jedné i druhé různé se upotřebuje.

O h e ň v malém dobrodiní, ve velkém trest od Boha. Ubližovati mu není radno, aby nevzrostl a netrestal. Kdo plije na rozžhavené předměty nebo do ohně, dostane na ústa strupy. Děti rádi „rozdělají si oheň" na venku; mezi tím, co jeden rozdělává, ostatní utvuří kruh a otáčejíce se kolem ohně zpívají: „Hoř, vohýnku, hoř; Pánbůh ti dá, groš. Nebudeš-li hořeti, povíme to kuřeti; kuře ti dá kamenem, ty rozhoříš plamenem!" Po té se oheň obyčejně rozhoří; pak-li nic, uhaslý oheň kamenován. Hořící oheň kamenovati není radno, neboť podobný smělec prý se pak co nejdříve najisto popálí. — Kouř z ohně vystupující prozradí škůdce svého. Na koho se táhne, ten asi ohni jistě někdy ublížil anebo něco nekalého natropil. Aspoň děti kol ohně sedící zpívají: „Kouříčku, kouříčku, vokolo, kdo krade homolky — nu toho.“ — A dost jsme tomu věřívali.

„Země je máma; kdo jí ubližuje, jakoby to vlastní mámě dělal." — „Netluč do země — biješ svou máma! Nervi tu trávu zbytečně — rveš mámě vlasy." Tak napomínají a okřikují děti staří lidé. Zemi Pánbůh požehnal, člověk hříchy to požehnání jí odnímá a volá na ni kletbu. Již strom, se kterého by kdo konal svou potřebu, ne-nese sedm let ovoce. A tak se tresce každý hřích proti přírodě a přirozenosti. Kdo pozpátku chodí — vede rodiče své do hrobu. Kdo z rozpustilosti kopá nohama do země nebo nima klátí — zakopává je.

@NZ@Referáty o spisech a časopisech.

Dr. Jakub Škarda, Svatební obyčeje z okolí Plzeňska, v Praze, 1894. Nový, zajímavý příspěvek k líčení zvykosloví^svatebního. Z předmluvy se dozvídáme, že je to vlastně otisk článků, které Dr. Škarda uveřejňoval r. 1850 v Pražských Novinách. V novinářských sloupcích, jak vykládá spisovatel, byty by tyto články polozapomenuty, zejména když Pražské Noviny nebyly valně rozšířeny. Jsma za to povděčni, že autor se rozhodl znova otisknouti v knížce samostatné poutavý popis svatby plzeňské, sestavený od pamětníka, a podle zpráv, čerpaných přímo z lidového podání, beze všeho vlivu knižného. Popis svatby propleten je důležitými poznámkami o tamějším živote lidovém


Předchozí   Následující