Předchozí 0347 Následující
str. 334

Pozn. r e d. S obyčejem tímto shoduje se zvyklost, kterou líčí p. J. Š i m á n e k, theolog v č. Budějovicích, v ten rozum :

Když se na Pacovsku domlacuje, nechce žádný z mlatcft míti poslední ránu ze strachu, že by „dostal starý ho".*) (Jindy se říká, že „dodělal starýho".) Po ukončeném mlácení jde jeden chasník do síně třikráte uhodit cepem do víšku slámy; chytí-li ho při tom hospodyně, musí dáti na kořalku, nechytí-li, dává hospodyně pití. Zvyk ten se nyní již zanedbává, dosud však pije se tak zvaný „dom látek", t. j. hospodyně zavolá mlatce do sednice a nalévá jim tak dlouho, až „má každý dost".

Čáry a kouzla z okolí Týna nad Vltavou.

Sebral Mat. Staněk.

Že slouhové a jich ženy, pohodní a některé staré baby čarují, je všeobecně-známo, ač není znám dobře způsob, kterým své čáry provozují. Nejčastěji učarují kravám, buď že místo mléka dojí krev anebo přestanou docela žráti ;. ale mohou učarovati také člověku.

Slouha ze Slavětic učaroval Voběrkovi z Karlova. Tento si pozval nějakého jiného slouhu, který způsobil, že slavětický slouha otekl. Oteklý běžel hned k Voběrkovi a pobíhal jako šílený kolem něho, ale k samému se nepřiblížil. Konečně dopálil se Voběrka, kopl slouhu, následkem čehož otok mu splaskl, slouha domů odešel a své učarování zničil. Slouha v Netěchovicích k stáří žebral a čaroval. Přišed jednou do jistého statku, dostal méně mouky, než čekal. I zvolal na hospodyni: „Káčo, bude tě ruka bolet!" a odešel. Týž den přestala jim jedna kráva žráti a nežrala ani druhý den. I poslali pro téhož slouhu, ten přinesl veliký klíč, otočil jím před tlamou krávy a ta počala hned žrát. Jeho ovdovělou ženu viděl jistý Korbel na veliký pátek, jak lezouc obráceně po zpátku na kříž, řezala z něho třísky. Odepjav pásek vysekal jí, co jen mohl; ona však ani necekla, třísky pevně v křídle držíc. Třísky ty nechtěla vysypati za žádnou cenu; až když se podařilo Korbeloví zástěru jí utrhnout, mohl tyto rozházet. Tu prosila Korbela, aby to nikomu neříkal. Táž pohádala se se svou sousedkou o husy, a představený, k němuž přišly, nemoha je srovnati a nechtěje déle jich huby poslouchati, zavřel obě do chlívka. V noci pak protrhlo jej ze spánku volání: „Vojtíšku, Vojtíšku!" Otevřel dvéře, ale nezpozorovav ničeho, lehl si zase. Za chvilku slyší zase týž hlas; ale venku neviděl nikoho. Po třetím konečně volání překročil prážek, chtěje, se podívati po dvoře. Ale najednou klesl a s místa se hnouti nemohl. Nemocného museli domů odnésti. Když již všecka pomoc lékařská byla marná, šli s ním do Bernatic k jistému pohodnému, který mu dal nahlédnouti do zrcadla. V tom zrcadle viděl rychtář onu slouhovou. Ta, dle výroku pohodného, mohla mu jedině pomoci, a to tou právě věcí (kořením), kterou mu to způsobila (přes niž jej nechala přejít); nenajde-li té věci, měla týž podzim umříti. Než přijel rychtář domů, roznemohla se slouhová a otekla, ale koření ono, které v lese zakopala, najít nemohla. Eychtář musel tedy umřít a slouhová umřela za týden po něm.

*) Na Č. Krumlovsku: že by „dřel kozu".


Předchozí   Následující