Tolstojovo stačí — aspoň potud, pokud společnost moderní nepřimkne se k zásadě, že každé individuum povinno je nespoléhati na práci jiných, a potřeby své samo si obstarávati.

Tolstojovo učení tedy nejen věcně liší se od ostatních, ale též účelem práce, a v tom účelu spočívá i věcný rozdíl jeho dělení od ostatních. On připouští studium lidu jen potud, pokud děje se na prospěch lidu, pokud totiž ony vrstvy ostatní, jež od lidu se oddálily, snaží se tím studiem poznati lid jen proto, aby mu v duševním jeho vývoji mohly býti nápomocny.

To, co jsme až dosud o rozdílu lidu a ostatní společnosti uvedli, jsou jen poznámky zběžně nahozené a platí v povšechných rysech jen pro současné národy evropské. Patrno, že na př. u národů asijských a afrických, neb u říší historických, vymřelých, bylo by nutno užívati jiné methody, daným faktům přiměřené. Pro studium lidu u nás plynou i z těch zběžných poznámek některé zajímavé důsledky.

Je jasno, že slovo „lid" neznamená vždy týž pojem. Jednou rozumí se jím vesnický lid potud, pokud u něho předpokládáme zachovaný původní stav národa, jindy různé slabší vrstvy společenské, slabší potud, ře mohou pod tlakem vrstev silnějších jen méně účinně se rozvíjeti než vrstvy vládnoucí. A dle tendence, pro kterou ten neb onen autor si lidu všímá, jednak buď že chce konstruovati původní duševní činnost národa nebo původní byt jeho společenský, jednak buď že chce odůvodniti nynější ustrojení vrstev společenských, nebo že chce na-praviu současný stav sociální, užívá opět pro vyznačení vrstvy lidové jiného měřítka a tím též pojem, který slovem „lid" chce vyznačiti, se mění. Neexistuje tedy apriorně stanovený, určitě vyhraněný pojem „lidu", třeba že dá se zahrnouti všeobecným pojmem oněch vrstev, jež pracují převážně rukama a jsou slabší.

Chceme-li mluviti o literatuře lidové a studovati ji, třeba z předu nutně dvojího:

Třeba určitě vytknouti, co chceme rozuměti slovem lid, kterou vrstvu společenskou, nebo vrstvy subsumujeme pod toto slovo. A ty vrstvy pak musíme charakterisovati, popsati, odlišiti od ostatních, studovati jich byt společenský a jich podmínky životní, a pak teprve můžeme počíti se studiem jich literatury. Pokud toho není, hromadí se pod pohodlným, povšechným titulem „lidové" neb i „prostonárodní" literatury manoteptů bez výběru a málo spolehlivě sbíraných, tím získává se pro studium prachatrný základ, a celá ta vyšperkovaná stavba, jež z takového materiálu bývá stavěna, stojí jen na písku a rozsype se pod prvním náběhem rozumné logiky.