Tolstoj vidí u moderních vědců, kteří snaží se řešiti otázku sociální, tendenci, která nadržuje třídě vládnoucí; oni vymýšlí theorie, zákony o vývoji, o nutném třídění práce, o ostrojení společnosti a na logickém ustrojení organismu atd., jen aby dovodili, že stav takový, jaký jest, je nutný, t. j. že je třeba, aby jisté třídy, nepracující rukama, měly výhody, jichž nemají třídy rukama pracující. Uznává, že vždy bude ve společnosti lidské třídění práce, ale o to se nejedná, bylo-li kdy třídění práce a je-li dosud, nýbrž o to, čím třeba se říditi, aby toto třídění práce bylo spravedlivé a mravné. Společnost bývá dělena na dvě vrstvy: jedni, kteří pracují hlavou, jejichž úkolem jest práce duševní, druzí, kteří pracují rukama, a jejichž úkolem jest práce svalová. Tito mají opatřovati a upravovati pro druhou vrstvu podmínky fysického života, ona druhá vrstva má navzájem starati se pro ně o stravu duševní. Ale my, kteří pracujeme hlavou, zapomněli jsme na svůj úkol, t. j. pracovati pro ty, kteří pracají pro nás rukama, a učinili jsme ten lid, jemuž jsme zdánlivě chtěli prospívati, předmětem naší činnosti vědecké a umělecké. Nevšimnuli jsme si ani, že to, co my měli jsme činiti, činili za nás jiní. Nevšimnuli jsme si, že v té době, kdy hádali jsme se o praplození organismů, o tvaru atomů, o pangenessi, o spiritismu, o zábadě protoplasmy a j, že v té době lid konečně projevil touhu po duševní stravě, a že zástup vědeckých a uměleckých šarlatánů vyhověl nabídkám obchodníků, kterým šlo jen o zisk, a opatřil duševní stravu pro lid. Od čtyřiceti let v západní Evropě miliony knih, novin, obrazův a kupletů podávají se lidu, a lid přijímá tnto duševní stravu pochybného původu. Zatím my, místo co bychom se starali o duševní stravu lidu, oddělili jsme se od něho, specifikovali jsme se, máme svou zvláštní úkonovou činnost — jsme mozek lidu! On nás živí, my máme jej poučovati. Jen pod tou podmínkou zbavili jsme se tělesné práce. Ale lid ničemu jsme neučili. A je jasno, proč nebyli jsme schopni úkolu svému dostáti: poněvadž učinili jsme ze své povinnosti — své právo.

Uvedl jsem schválně část učení .Tolstojova téměř vlastními jeho slovy, poněvadž z nich nejlépe vysvítá, jak on na poměr lidu a společnosti se dívá.

Lidem jsou tu tedy všichni ti, kteří pracují rukama. Proti nim stojí všichni ti, kteří pracují hlavou. Kriterium je, tuším, zcela jasné. A byť by i v obou vrstvách takto rozdělených bylo množství různorodých individuí, jichž duševní práce i v každé vrstvě o sobě je pra-rozdíluá a tím i plody její, nesejde zde na tom proto, poněvadž Tolstojovi nejde o povšechnou charakteristiku té neb oné literatury, nýbrž o povinnost, založenou jia mravním podkladě, o povinnost obou vrstev, pracovati pro sebe navzájem. Ale i tomu, kdo studovati chce literaturu oné vrstvy lidové, třeba jen k tomu účelu, aby vnikl do jejího ducha a nalezl způsob, jakým nejlépe jej vzdělávati, rozdělení