síni rodilého, otce pěti dětí, který byl od pěti let podruhé ženat a držel v nájmu panskou hospodu, a oznámili mu, oč běží. Kučeru zpráva, že má přijíti o čeledína, s nímž byl jak náleží spokojen, ve-Jice nepříjemně překvapila. Bez obalu vyčetl rychtáři, že měl mu v čas oznámiti, co ho čeká, že by byl Vítovi poradil, aby utekl a tím statku jeho pohauy ušetřil, že se v něm „kvalt" stal; ale konečně přece řekl, že ten, jehož hledají, mlátí ve stodole. Motolští úprkem běželi ke stodole, a ubohý Vít, sotva je zahlédl, věděl, kolik uhodilo; odhodil cep a postavil se na odpor vítaje slovy málo uctivými pochopy motolské. Ti jako zběsilí vrhli se na oběť svou a prali do Víta svými obušky. Povstal křik hrozný a lidé počali se sbíhati. První byl na místě Václav Šimon, 381etý panský kolář rodem ze Stodůlek, který nedávno se oženiv byl u Kučery v nájmu, jejž platil tříštkami a správkami, podal Vítovi špic od kola, a když mu byl vykroucen, špic druhý, neustále křiče: „Sakramente, Vítku, braň se, nedej se brát!" Nebylo třeba vyzvání, Vít i pouhou pěstí bránil se dost vydatně, „na prstě měl prsten sekrytový, koho pěstí udeřil, hned se převrhl," svědčili o něm všickni. Hospodář vida, jak nekřesťansky ubohého hocha perou, začal motolské odtrhovati, také 301etá manželka jeho Kateřina čeledína se zastala, a uchopivši obušek, jejž jeden z motolských pustil vrhnuv se na rekrutu, zběsile pochopa do rukou tloukla. Eychtář slovy malomocnými napomínal Rusínské, aby neprotivili se nařízení milostivé vrchnosti; konšel byl nečinným divákem. Konečně statečný Vít podlehl přesile; byl poražen na zem a spoután pouty, která opatrný písař byl vzal s sebou z Motol. Pan Krempl nahlížeje, že Víta pěšky do Motol nedostanou, žádal rychtáře, aby poskytl k tomu povoz, ale ten se vymluvil, že nemá koní doma a také nikdo z obce že povozu neposkytne z obavy před pomstou ostatních čeledínů. Nezbývalo než poslati pro vůz do Motol. Než mohl přijeti, musila uplynouti drahná doba, proto vzali Motolští spoutaného Víta a nesli ho do hospody rychtářovy. Cestou zahlédl ubohý vězeň 131etého Josefa, syna Kučerova, a lOletébo Josefa Helcla, syna sklenářova, a vyzval je, aby oznámili kamarádům, co se s ním děje. Čiperní hoši hned pochopili, oč běží. Josef Kučerův bez ducha přiběhl do stodoly statku Mannova, kde mlátili Matěj Kužel, 301etý z Kvasetic na panství planickém, poddaný hraběte z Martinic, který sloužil u Manna jako oráč za roční mzdu 15 zl., Jakub Mar, 251etý z Mičovic, poddaný knížete ze Švarcen-berka, též oráč s roční mzdou 18 zl., a volák Jakub z Hořiček, poddaný pána z Dejmü, a jménem Víta i otce svého vyzval čeleď, aby šli na pomoc Vítovi, jehož berou na vojnu. Stejné poselství vyřídil Josef Helcl ve statku Vopáleného čeledínovi Tomášovi z Oujezda, poddanému hraběte z Martinic, a u vdovy Šálkové oráči Václavovi z Hořiček, poddanému pána z Dejmů. Všickni vyzvaní ozbrojivše se holemi hned běželi do statku Kučerova kamarádovi na pomoc; byliť si již před časem svatě slíbili, že druh druha neopustí, a kdyby kterého