Předchozí 0251 Následující
str. 242

nému člověku neodpustí, všecky pobere a zaškrtí, mladého jako starého, malého jako velikého stavu, vyššího jako nižšího, tu žádná prosba ani naříkání, peníze, zlato neb moc nic nepomáhá, neb na všecky lidi smrt přišla, proto že jsou všickni zhřešili, praví Sv. Pavel k Římanům v 5. kapitole."

Zajímavé svědectví, jak používali kněží „duchovních pohádek" pro zábavu ušlechtilou a zároveň jimi vyučovali křesťanským naukám, zachováno od Tannera 1) v knize o apoštolské činnosti známého kněze A. Chanovského (f 1645). Co bychom theoreticky předpokládali, doloženo je tu skutečným příkladem, jak Chanovský chodíval po přástkách a tam bavil shromážděný lid kromě kratochvílí světských duchovními pohádkami. Tanner píše doslovně: „Jest v Čechách obyčej mezi sedlským lidem, že děvečky, kteréž v zimě předou, scházívají se u večír do jisté chalupy na přízi a říkají tomu na spřásky,2) kdežto když předou, dlouho na noc rozprávívají, rozmanité pohádky sobě vespolek přednášejíce, směšné básně, klevety a frašky sobě připomínajíce a někdy také rozličné písničky, aby se jim čas krátil a teskno nebylo, zpívajíce. Užíváť pak rarášek té příležitosti k svému zlému oumyslu velmi dobře, poněvadž krom toho, že je navádí, aby tlachávaly, zpívávaly a pohádky sobě dávaly o mrzkých a oplzlých věcech, také toho původem bývá, že pacholci pli-chtívají se mezi děvečky, z kteréhožto obcování mnoho oplzlých věcí začasté se tlampá i páchá. To tedy sídlo ďáblovo páter Chanovský s obzvláštní pilností vyvrátiti sobě umíniv, toho skutečně dovedl, že ta schůzka, která bývala hampejsem nešlechetnosti, na mnoha místech, učiněna jest školou křesťanské pobožnosti. Neboť on sám při těch spřáskách najíti se dával, vzav s sebou pobožné dárky a knížky, kteréž vždycky pohotově míval, ano i urozené paní a panny s sebou tam přiváděl a tu nebo všem přítomným, ho poslouchajícím, nějaké nábožné historie vypravoval a potom jich k ctnostem napomínával. Aby pak jim nebyl obtížný, někdy také nětco svatě kratochvilného-promluvil, zasmál se, jakož i duchovní pohádky jim předkládal, ku příkladu: Co jest spolu troje a jedno? Nejsvatější Trojice Boží. Co jest ze všech věcí nejhorší? Hřích. Kdo jsou ti, jenž by rádi zemřeli a nemohou? Zatracenci v pekle. Kde mohou lidé živi býti beze vší bídy a těžkosti? V nebi. Kdo nám největší dobrodiní prokázal? Kristus Pán. Kdo jest ten, jenž každého svátečního dne bývá v kostele, avšak ho tam nikdy žádný nevidí ? Kristus Pán u velebné svátosti oltářní. Která jest matka a panna ? Nejsvětější Rodička Boží etc. A když některá na tu jeho pohádku dobrou odpověď dala,


1) Muž apoštolský aneb život a ctnosti ctihodného pátera Chanovského Dlouhovesského. V Praze, 1680, str. 90—91.
2) O staročeských přástkách viz Z í b r t, Staročeské výroční obyčeje, pověry a zábavy. V Praze, 1889, str. 190 a d.

Předchozí   Následující