2. dle Toenniesova učení o rozdílu mezi obcí a společností, založenou na rozdílu ve způsobu pospolitého života.

Po stránce statické všimneme si jiných dvou thoorií:

1. založené na rozdílu společenské moci;

2. založené na rozdílu mezi člověkem pracujícím rukama a člověkem pracujícím hlavou, dle učení Tolstojova, v němž hlavně moment etnický tiskne se do popředí.

Chceme o každé z nich říci několik slov řadem za sebou.

K usnadnění výkladu pomíjíme poměr lidu k národnosti, předpokládajíce jen, že každý národ t. zv. civilisovaný, je rozvrstven na kasty, v nichž dá se najíti živel, odpovídající pojmu „lid".

1. Grimm pokládá pohádky za přežitky předhistorické, mythické doby toho národa, u kterého dosud jsou uchovány; jsou mu to „podivuhodné poslední dozvuky prastarých mythů", z nichž časem vyvíjel se element jiný, epický; jsou prvním stupněm vývoje. Nebudeme zde rozbírati tento názor; pro nás plyne z něho jen, že tyto pohádky musily býti uchovány někým, nějakou vrstvou společenskou až do naší doby. (Zaměňuje-li Grimm primitivní stav minulý s duševním stavem našich dětí, je to jen logické nedopatření). Nutno předpokládati tudíž, že udržela se až do naší doby nějaká vrstva společenská, celým svým bytem — připustiti možno jen, že během času poněkud proměněným, v jádru však stejným — z doby mythické. Představa o oné době není mi dosti jasná. Možno jen usuzovati, že tehdy to, co nyní pojímáme jen jako vrstvu společenskou, přežilou, bylo základem celého společenského bytu.

Připustíme-li tuto možnost, jedná se o to, jaké tu je kriterium, jímž by se v mnohovrstvé společnosti nynější dal bezpečně rozeznati onen starý dochovaný element. Z Grimma nemohu nalézti nic jiného, než, že právě ty pohádky svým mythickým obsahem svědčí tomu, že ti, kteří je dochovali, udržují jimi tradice dávnověké. Avšak, jak z předu již pověděno, obsah látek sám o sobě nic nepraví o své starobylosti a zvlášť ne o prastarém původě z téhož národa, jehož primitivní stav onou vrstvou společenskou, pohádky uchovávající, má býti dochován na naše časy. Grimm sám připouští obměnu a zatemnění původního obsahu dochovaných látek. K důkazu jich starobylosti bylo by však právě potřebí ještě důkazu jiného, netkvícího v dochovaných látkách samých. Právě tak má se to s přežitky ostatními, obyčeji, zvyky atd. V tom je circulus vitiosus. Přežitky mají dokazovati, že ona vrstva společenská, která je dochovává, je dosud v primitivním, poněkud zatemnělém stavu — jinak nemohla by ústním, živým podáním zachovati ony přežitky — a naopak ten moment, že ona vrstva žije ještě v stavu původním, ryzím, má podpírati theorii o starobylosti obsahu pohádek. Tu však bylo by nutno induktivně,