kladní otázka, co rozumíme oním lidem, z něhož vyvírá ona literatura, tak a tak od ostatních produktů slovesných rozdílná. Je, tuším, již patrno z těchto dvou příkladů, že pro praktickou potřebu, pro skutečné rozdělování literatury lidové od knižné, nelze užiti dělidla nějakého, tkvícího v látce, t. j. v literárních plodech, nýbrž že třeba zříti spíše k dělidlu vnějšímu, tkvícímu v oněch vrstvách společenských, jež produkují různé druhy literatury. Onen qualitativní rozdíl lidu od ostatní společnosti mimo rozdíl v literárních plodech tkvící, třeba ujasniti dříve, než možno mluviti o literatuře lidové.

Z toho, co dosud pověděno, plyne samo sebou, co třeba vyložiti: I. Co lozumíme slovem lid. II. Co rozumíme slovem pohádka.

Při tom půjde nám předně o to, všímati si po ujasnění pojmu slova lid, jak po historické i statické stránce rodí se, roste a odumírá literatura lidová, a po druhé, jalíý je v povšechných rysech její obsah věcný a poměr k literatuře ostatní. Z toho pak podá se samo sebou, jaké plody lidové literatury rozumíme pohádkami a pokud lze je apriori děliti od povídek ostatních.

Kdybychom chtěli skutečně rozbírati všechny pokusy, jež děly se o stanovení rozdílu mezi lidem a společností, popisovati je podrobně a podrobiti kritickému studiu, vzrostl by článek tento na objemnou knížku. Pro náš účel není toho potřebí. Stačí, budeme-li konstatovati dle pronesených již názorů a dle podmínek, daných věcí samou, několik skutečnosti nejbližších theorií, jež jsou zde možný, a to jen potud, pokud přispěti mohou k ujasnění poměru mezi literaturou lidovou a knižnou. Jsme k tomu nuceni již proto, že, vzhledem k naší potřebě, dosud velmi málo o rozdílu lidu a společnosti bylo pověděno a rozdíl ten spíše v různém způsobu byl mlčky předpokládán, než jasně precisován.

Že rozdíl stanoviti není tak snadno, jak zdá se snad na první pohled, bude patrno z oddílu následujícího.

Obtíží je tu hojně2) pro bezpečný theoretický výklad, jehož by bylo možno užiti v praxi.

Po stránce historické ukážeme dvě theorie:

1. řekl bych Grimmovskou, založenou na předpokladu, že v lidu hledati třeba přežitky původního, primitivního stavu společnosti;