Nám nejde zde o určitou definici a vymezení pojmu, jen o jeho-ujasnění a o výklad, jakým způsobem lze se domoci pevného podkladu pro třídění lidové literatury a pro umístění její v literatuře obecné. Nebudeme tudíž usilovati o to, abychom plně vystihli látkový obsah lidové literatury prosaické, ani abychom positivně odpověděli na základní otázky, jež vnucují se každému, kdo jeu poněkud pokusil se o studium literatury lidové; půjde nám jen o to, abychom naznačili způsob, jakým nejhlouběji a nejbezpečněji lze studovati obsah oněch látek a jaké jsou ony nezodpověděné dosud otázky, tvořící základ studia.

Abychom však nabyli věcného podkladu k tomuto rozboru, nutno-blíže vyložiti napřed otázku jinou, dosud málo při studiu lidové literatury všímanou, bez níž však nelze jíti dále. Třeba aspoň několik slov říci o oné třídě společenské, z níž lidová literatura vyvírá, čili jinak: chceme napřed odpověď na otázku: Co rozumíme lidem?

Kozdíl mezi lidovou literaturou a ostatní pokládá se rovněž pravidlem za samozřejmý a bývá udáván jen povrchně a zběžně vnějšími, málo značícími kriteriemi: literatura lidová založena je na podání ústním, ostatní je knižná. (Jak málo tu hleděno dosud k tomuto pro studium literatury velmi důležitému rozdílu mezi lidem a ostatní společností, patrno z toho, že ani nemáme pro onu ostatní literaturu určitého významu kromě „literatura knižná", ač přece jest zřejmé, že rozdíl ten není nijak rozhodující. Co plodů literatury t. zv. knižné přešlo do lidu — užívejme zatím slova toho v obecném smyslu — a tradovalo se ústním podáním dále, co krvavých románů, jarma-rečních písniček, kalendářů a p. tištěno je pouze pro lid, a naopak co motivů lidového podání sloužilo již za základ plodům literatury knižné, nebo bylo docela slovně přejímáno!)

Jiné rozdělení bývá dáno tím, že v knižné literatuře autor je znám, je takřka hlavním předmětem studia, v lidové literatuře však plody její jsou jen „výronem lidového ducha", „nehynoucí poesie lidu" a p., autoři však neznámí. Povrchnost tohoto dělení zdá, se mi samozřejmá. Že starší studium literatury knižné zabývalo se spíše osobami autorů, než jich látkami, je právě chyba tohoto staršího směru; a nad to, co plodů literatury knižné jest od autorů neznámých! Že v literatuře lidové dosud málo pozornosti věnováno bylo individualitě jednotlivých vyprávěčů, je jednak opět vinou sběratelů, jednak prospívá právě tím, že místo zbytečných často biografií a rozvláčných podrobností spíše studium obrací se k vlastnímu cíli, k studiu plodů literárních. Že v literatuře „knižné" individualita autorů ostřeji vystupuje a zanechává silnější stopy na látce zpracované než v literatuře lidové, nelze popírati, avšak nemůže to v praxi býti bezpečným, charakteristickým dělidlem.

Dosti na těchto dvou příkladech. Kdychom však i připustili z nouze obojí způsob rozdělení, neznamenal by ještě pranic pro zá-