Předchozí 0211 Následující
str. 202

princezny od zlé bytosti je hlídající, o rekovi, jenž jde na dalekou cestu k netvoru pro tři zlaté vlasy, o smrti kmotřičce a j. p. jsou obecně uznávány za pohádky. Avšak povídky o spících rytířích v Blaníku, o bílé paní, o pokladech, strašidlech a p. řáděny bývají do jiných oddělení. (Toto dělení bývá zdůvodňováno různými úvahami

0 vnitřním ustrojení pohádek, o jich mythickém vzniku a historickém vývoji, na tom všem však nám zde nesejde.)

První a snad i jedině určitě formulovaný výklad o rozdílu pohádky od jiných plodů literatury lidové podal Grimm.1)

Historická pověst připíná na obyčejné, obecně známé, přítomné, většinou cosi neobyčejného a překvapujícího, někdy i nadsmyslného, čímž zdá se často hranatá, ostrá, podivná; pohádka však je vždy mimo tento svět na ohrazeném, nerušeném místě, z kterého nevyhledá na tento svět. Proto nezná ani jmen, ani míst, ani určitého domova, a je cosi celé vlasti společného.

Pohádky líčí jednoduchý život, vše je v nich oživeno, celá příroda žije jednotným životem v nich, a vypravování prosyceno je humorem. Udržely se po staletí v různých obměnách, ale základem jich je německý mythus (u Němců), příbuzný s mythy ostatních Arijců, jež u nich též v pohádkách jako přežitky se udržely, čímž vysvětluje se příbuznost pohádek u různých národů. Stopami pohanské víry jsou Grimmovi oživování přírody, proměny, spor dobra se zlem ,atd.

Obsahem jich je jednak boj dobra se zlem, jindy křesťanská idea, jiné souvisí zase s historickými pověstmi, konečně jsou pohádky zvířecí. Pohádky mají též své určité, stálé charaktery: mocného reka, neznámého reka, hlupce,' Palečka, veselého chlapíka, vychloubače.

Názor Benfeyův, že lidové podání prosaické přeneseno bylo do Evropy z Indie, méně se ujal v pokusech o třídění lidové literatury, a učení Grimmovo platí téměř všeobecně. Na první pohled je v jeho výkladě patrno: vše to, co on praví, mohlo by (nemusilo však) tej. rv tehdy míti platnost, až by se nějakým určitým kriteriem dal stanoviti pro praktickou potřebu pevně rozdíl mezi pohádkami a ostatním podáním. Neboť všechny značky, které on uvádí, v praxi nikomu nemohou býti bezpečným vodítkem k rozeznávání pohádek od všeho ostatního. Dokladu hojnost u mnohých, kteří o pohádkách psali, opírajíce se o kriterium Grimmovo, a viděli pohádky dle jeho definice všudy,

i tam, kde již Benfeyem na př. bezpečně byl dokázán historický původ látky a přenesení z Indie. O nápravu pokoušeli se mnozí; třeba jen čísti pokusy o rozdělení lidové- literatury od Halina, Kreka, Johna, Mogka, Katony, Sebillota atd. Avšak všichni vycházeli z apriorného přijatku, že rozdíl, a to rozdíl samoznatelný, tu jest v látce samé.


1) Kleinere Schriften etc. von Wilhelm Grimm. Hrsg. von G. Hinriehs. Berlin, Dümmler 1881, I. (333). Ueber das Wesen der Märchen. Zde vyňaty z něho jen hlavní body.

Předchozí   Následující