obrácen na náves, má jen jedny dvéře dřevěné, pobité hřeby s velikými plochými hlavami a opatřené dřevěným zámkem. Vypravoval pak hospodář, že by oheň pro nade-ptanou hlínu na povrchu dovnitř se nedostal, leda dveřmi, chválil si jeho výhodnost, zvláště sucho v něm. Střecha, protože spočívá prostě na stěnách, dala prý by se celá převrátiti. Vysvětloval, že lepenice nedrží, kde setlelý jest trám, protože kolík v něm zaražený nedrží. Ve svém srubu pivnice nemá. O nedávno zbořeném vypravoval, že byl největší v Kylešovicích, že měl v zemi z a m u-r o v a n u místnost, kam ukládali za války r. 1866 poklady. Aby nebylo ve srubu dunění slyšeti, naházeli na trámy kryjící pivnici hojně hlíny a na tu teprve dali podlahu srubu. Srub ten stavěl prý děd nynějšího majitele a trámy z něho byly tak silné a tak ještě zachovalé, že jich užili k přestavbě. Když prý bylo dost lesů, snadno bylo předkům tak pevně stavěti ze dřeva, a to ze dřeva v pravý čas poraženého, když nebylo mizgy a hodně vyschlého, tak že taková stavba i dlouho držela.

Čís. 6. Průřez srubu.

Nedávno četl jsem ještě v „Zeitschrift für Volkskunde", v recensi jedné sbírky lidového podání, stížnost kritika, že pravé „pohádky" nejsou ve sbírce té od pověstí atd. přesně odděleny. Recensent snad se domnívá, že „pohádka" tvoří zvláštní druh lidového podání, snadno rozpoznatelný od jiných lidových textů prosaických, a předpokládá pro ně mlčky zvláštní charakteristické značky, obsažené v jich obsahu či formě. Názor ten udržuje se od dob Grimmových stále, a rozdíl pohádek od ostatních plodů lidové literatury pokládá se jaksi za samozřejmý. Abych na známých příkladech prakticky ukázal: povídky o spící Růžence, o rekovi, jenž v podsvětí osvobozuje