str. 169
hrabě František Tkun, původně německy a pořídil český překlad, jenž ovšem v některých podrobnostech nekryje se úplně s originálem. Osnova oběžníku schválena předběžnou poradou konservátorů v Praze, jíž se súčastnili prof. J. E. Vocel a Frant. Beneš a v níž hlavně uváděno, že není u nás ještě dosti smyslu pro památky historické a umělecké. Věc sama protáhla se následkem války a okupace r. 1866 a poměrů, jež potom nastaly.1)
1) Oběžník tento .fest posud základem celé akce samosprávná v příčině ochrany památek a starožitností, stal se však již vzácnou listinou, pročež jej připojujeme v celém znění:
Zajisté málo zemí středuí Evropy oplývalo druhdy tolika památkami a uměleckými výtvory všeho druhu jako Čechy.
Všickrii národové, již zorni naši za předhistorických i za pozdějších dob obývali, zanechali zda — částečně ovšem jen v mohylách a náspech ze země nasypaných — stopy svého přebývání a umělecké své schopnosti. V 14. století však za panování Karla, otce vlasti, dožila se země česká nejkrásnějšího rozkvětu vzdělanosti, a zvláště umění české nabylo rázu pamětihodného a samostatného, že slušně dobu tu zlatým věkem umění českého nazvati můžeme. Odlesk doby té zjevil se ještě jednou, na počátku 17. století, kdy za Rudolfa, císaře německého * krále českého, Praha sídlem učenosti a umění se stala.
Strašné bouře však zaplavily přečasto naši krásnou zem a zničily mnohý krásný zárodek anebo zastavily jeho vzrůst. Málo která země asi tolik utrpěla pohrom. Loupežné vpády nepřátel přemnoho plodů umělosti dílem odvlekly, dílem zničily, přemnoho vzalo za své truchlivými válkami náboženskými a občanskými a ještě více v niveč přišlo netečností, nevážuostí a nedbanlivostí, jaká se až do nedávná k památkám starého i středního věku všude jevila. V novějším čase však se stal ve věci té příznivý obrat ve mnoha zemích. Již od prvních desítiletí našeho věku v Anglii, ve Francii, ve Vlaších, v němockých státech s vlastí naší sousedících, zkrátka ve všech zemích evropských, které vzdělaností se honosí, obrácena, jest všeobecná pozornost víc a více k památkám starožitným, a přesvědčení se ustálilo, že památky ty co trvanliví svědkové zvláštního života, činnosti a velikosti předcházejících pokolení a dob kulturních nejvýš důležitý jsou pro čest a dějiny země a národa, jehož majetkem dosud jsou, i pro dějiny vzdělanosti a umění; ze jejich zachování, pečlivé opatrování a kde je potřeba rozumné obnovení čestnou povinností každého národa a každé země jest a zároveň velmi prospěšno vzletu umění a zušlechtěuí průmyslu nynější doby, poněvadž tyto, aby pravou cenu a vlastní ráz svůj měly, nutně se držeti musejí starých pozůstatků a vybaviti se z výlučné nadvlády měnivé a bezzásadné mody. A skutečné se v zemích svrchu uvedených památky někdejší vzdělanosti a vývoje uměleckého, nechť to jsou jen hrubé počátky nebo díla již pokročilá umění stavitelského, sochařského, malířského, výrobky uměleckého průmyslu nebo též psané listiny, již drahnou dobu těší uej • laskavější péči it šetrnosti; skutečně jsou zde již dávno co důležitá část bohatství národního uznány. A jaký zisk jejich ošetřování, obnovování, prozkoumávání přináší uměleckému vývoji, jak zušlechťuje vkus a veškeré průmyslové výrobky nynější doby, dosvědčují hlavně Francie, Belgie a v novějším čase i j\nglie. V některých zemích zařízeny jsou i zvláštní sbírky starožitnické pouze k tomu účelu, aby od průmyslníků prozpytovány byly!
|
|
