Tolik p. Kuba. Doufejme, že poslední slova jeho se splní; neboť prozatím věru netřeba pražádných dalších výkladů, aby čtenář poznal nejenom velikou důležitost toho, co neúnavnou horlivostí sběratele zvláště způsobilého a zkušeného za dobu poměrně krátkou bylo dokázáno, nýbrž zároveň i naléhavou potřebu dalšího a to co možná brzkého pokračování v činnosti tak šťastně zahájené. Přímluvu svou vřelou nemohu zakončiti lépe, než uvedu-li několik slov ze závěrku referátu, jejž p. Kuba o své výpravě na Domažlicko s názvem „Za písní českou" napsal do Věstníku národopisné výstavy českoslovanské : „Nejcennějších věcí našel jsem jen u starých lidí, sedmdesátníků a osmdesátníků, kdežto mladší znají texty už jenom velmi kuse a s novějšími nápěvy.... Bolestně se mne dotýkalo, když mi říkali: „Loni kdybyste byl přišel, mohl jste slyšeti, jak se má na dudy hrát! Ten to znal, a co písní! Letos v zimě skonal." Nebo šli jsme za starou známou zpěvačkou — a našli jsme ji na smrtelné posteli; zánět plic

atd.!....... Jeť už nyní každá chvilka drahá. Zde musí být heslem

naším „Hoří!" A kdo může — musí pomoci při pracích zachra-ňovacích."

Zlatý prut" království českého za XVIII. věku byl v držení českého krále a ve správě královské komory české téměř veškerý; byla to panství: brandýské s přerovským, poděbradské, kolínské a pardubické. Uprostřed rozsáhlých statků královských panství poděbradského, které se dělívalo v díl zálabský (východní či poděbradský) a v díl zápražský (západní či sadský), bylo komorní město Poděbrady se zámkem, v němž ještě v polovici XVIII. věku nalézáme ),mezi jinšími pokoji v tom stoku, kde kaple jest, pokoj, kde někdy Jiří Poděbradský, následovně král český, se narodil, kterýžto pokoj starodávním malováním obkrášlený, tak jak tehdáž byl v své Podstati pro památku se zachovává". (Urbář 1748.)