Dřevorubec seká a strouhá v senci, když nemůže do lesa, vo-křiny, lopaty, topůrka do seker, války na cepy, lopaty chlební atd.r po případě lepí s rodinou škatulky na sirky za 40—50 krejc. tisíc! Věcí těch a odpadků z nich bývá v ten čas opravdu „plná sence".

Tak vypadá sence, duše statku i chalupy.

(Pokračování.)

V našich dědinkách již naše havěť malá všímá si a pozoruje,, diví se nejsilnějším a nejmrštnějším klukům a každý vynasnažuje se, aby kousky mrštné, silácké a rychlé dobře provedl, ano většina chce předstihnouti svého kamaráda. Pozorovala jsem, že kluci dobře cítíce, který mezi nimi nejlépe umí ten neb onen kousek, s jakousi úctou a pýchou pohlížejí na něho. Který kluk jest tlustý, nemotorný, bázlivý, ten mezi veselou hbitou společnost na „véhon" nesmí jít a přijde-li přece, tu strčí do něho jeden a volá uštěpačně: „O te bochto, hodělé kolesa," druhý křičí s úsměvem: „Pod1 do křížko," a třetí po té volá: „Podivéte se, jak hnědla poletí!" a rozběhna se opře se o tlustého a přeskočí ho, kdežto tento za smíchu všech válí se na trávníčku a obyčejně pláče. Všichni poskakují kolem něho, tleskají a křičí: „Bé, bé, bacoch leží, bé!"

Pozorovala jsem často dětské reje, prováděné kolem zvoničky, a dovolím šije věrně podle skutečnosti vylíčiti. Na př. dva 12—131etí< počali „lámat kropy", což sílí kříž a kyčle, a houpali se i ohýbali stejnoměrně až skoro k zemi. Dva klaci stoupli si totiž zády těsně k sobě, ruce zaháčkovali a počali se houpati, při čemž všichni křičí:

Konečně se jim znechutilo „lámání", a tu počali všichni za sebou-o jedné noze skákat kolem zvoničky, druhou však ohnuli jako hák a křičeli: „Kdo vedrží nedýl čongať?" Jest ku podiva, jak kluci snaží se co nejdéle „čongati" a tím svaly na nohou tuží. Napřed čongají pravou nohou, pak levou „na háček", potom nohou v před a zase nataženou v zad. —