Ale jsou v senci, rozumí se, lože maličkých, jež jsou na Chodsku trojího tvaru: obyčejná kolébka, plátěné hejšedlo a dřevěné necky.

O kolébce netřeba šířiti slov; jedni mají pěkně vyřezávanou a malovanou, druzí všelijak rukou samouka táty sbitou a nenatřenou — jak to bývá všude jinde; kolíbka jako kolíbka. Jen v tom je rozdíl, že kladou matky chodské do kolébky dítě zavinuté v peřince ne jako jinde od rohn k rohu, v úhlopříčně, nýbrž přes peřinku podél, takže vyčnívají maličkému po obou stranách hlavičky rohy peřinky. Tak zavinovali na Chodsku vůbec.

Hejčedlo dělají si hospodyně samy z kusu domácího plátna-asi 1 »w2 plochy, k jehož rohům přišijí 4 „kucle", t. j. šle z téhož plátna ušité, též asi s metr dlouhé. Kucle přivážou se po dvou za bidlo nebo zvláštní železné kroužky ve stropě, do plátna se vloží peřinky a do nich maličký, a už se může hejšeti. Aby bylo hejšení pohodlnější, přišit ještě k obrubě hejšedla s jedné strany pátý kucel o něco delší, za nějž se při hejšení tahá. Umístěno bývá hejšedlo-vždy blízko lože, obyčejně bývá při samém loži, rovnoběžně s ním a-něco nad ním, aby při hejšení nechytalo hejšedlo o peřinu.

Hejšedlo může se pohodlně bráti též do pole: zarazí se do země dvě hole nebo postaví se prostě dva páry holí skřížených, přes ně přiváže se vodorovně příční hůl a na to se hejšedlo přiváže.

Necky objevují se — ale ted! už po řídku — hlavně v rodinách dřevorubeckých. Dělají je z tvrdé „půlky", t. j. z kusu kmene na půl rozeklaného. Ve straně ploché vyseká se dolík tak hluboký a prostranný, aby v něm mohlo dítě i s peřinkami ležeti, po straně oblé, dobře ostrouhané a ohlazené se necky prostě kolíbají.

Od lože přistupujeme k předmětu v senci nejdůležitějšímu, ke stolu.

Stůl jest v senci chodské vskutku „jako oltář". Těmi slovy učí matky děti své uctivé šetrnosti vůči stolu. Na stole má své místo-Boží dar, chlebíček, na stůl nemá žádná matka ani nevinné nemluvně posadit, na stůl nemá se klásti žádný hrubý předmět, vůbec stůl nesmí nikdo nijak zneuctít! Tato všeobecná úcta jest ještě přísnější, jakmile bylo jednou na stůl položeno Tělo Páně (při posluhování).

Také hosta vedou nejdříve ke stolu.

Stůl nebýval nikdy malován, ani natírán, za to však byl tím bedlivěji myt a drhnut. Aby vypadal co nejvíce čistě, dělávali desku na něm nejraději z krásného dřeva javorového; nohy s „podstolím" mohly býti ze dřeva, jaké bylo. Pokud se velikosti stolu týče, zají-mavo jest, že Chodům se líbily více stoly menší než větší; v nejčetnějších rodinách stlačovali se ke stolu, jehož plocha desky sotva se blížila rozměru 1 «2. Bývala pak tato deska buď skutečný čtverec, nebo byla jen o málo delší. To mělo svou příčinu! Byl a jest dosud na Chodsku zvyk, že rodina i 3 čeledí a v čas větších prací i se