Čís. 2. Sence. Lože vystlané na „tratar". Kresba akad. malíře F. V e 1 c e.

se sedmi librami peří. Na této peřině bývá delší „osmiloketní" (za stará bývala kratší „pětiloketní"). Pak jsou dva polštáře „tříloketní" (za stará jediný „čtyřloketní") a na tom na všem „svrehnice", velikán osmiloketní i větší, s osmnácti, dvaceti i čtyřiadvaceti starými librami prachu! Svrchnici hleděli míti vždy prachovou, peří se něco přidává, jen aby pouhý prach „nezpuckovatěl".

Připomenouti však sluší, že se takovým velikánem zřídka kde a zřídka kdy přikrývali; ležíváť na loži jen za dne, pro parádu, vyvyšuje zjev postele skoro až do stropu. Na přikrývání brávali dávno jednu, obyčejně delší ze spodních. V chalupách neměli sice a nemohli míti vystlání tak bohatého, ale také dělali, „co mohli".

Povlečení bývalo a většinou podnes bývá z pestrého domácího kanafasu, napřed jen „štráfovaného", nyní také čtverečkovaného.

Lože ostatních členů rodiny nejsou než výjimkou (stůně-li snad

kdo) v senci; stávají ve sklepě, v komoře, je-li jaká, a na půdě.

Lože tato jsou nepoměrně chudší jak stavbou tak vystláním; nebývají

ani vyřezávaná, ani malovaná, ba ani natíraná, a v peřinách mají

junáci a dcerky dosti příležitosti tužiti se na tvrdu i proti zimě.