str. 714
ve velke'm započal r. 1889 vydáním velkého díla ó lebkách z pozdních českých hrobů píedhistorických (Crania bohemica) k němuž připojil později řadu "dodatků, tak že o typech, jež u nás v době této panovaly, máme dosti známosti a jasného přehledu. Prací, kterou referent vydal ioni o skupině moderních lebek českých z kostnice žamberské, bylo na novo zjištěno, že mezi průměrným typem starým a moderním panuje značný rozdíl. Rozdíl ten nepovstal náhle, nýbrž se během věků vyvinul, a již z předu možno bylo souditi, že na lebkách obyvatelů českých z doby střední musí i v průměru tvarů na tento přechod býti vyjádřen. Potvrzení toho dostalo se nálezem velkého počtu lebek v kryptě bývalého kostela Panny Marie před Týnem v Praze, které dle úsudku znalců pocházejí asi z počátku 16. stol. Panu dru Matiegkovi podařilo se zachrániti jich a změřiti 20. 12 mužských, 7 ženských a 1 dětskou, a v práci ohlášené uveřejniti následující výsledky: K typu řadových hrobů germánských s delší lebkou a obličejem náleží toliko jediná lebka, tedy 5%, ostatní k typům kratším, a to k střednímu libčanskému 15 (75°!0), a k docela kratke'mu hradskému*) 4 lebky (20%). Dlouholebá je jedna (5%), středolebých 5 (25%), krátkolebých 14 (70%). — Srovnáme-H to s číslicemi, jež našel Matiegka na lebkách před-historických (245% : 42-7% : 32-7%) a s těmi, jež našel referent na moderních lebkách žamberských (0:15%: 85%), vidíme ihned, jak lebky ze 16. století tvoří přechod, jak se patrně od doby předhistorické hlava česká čím dále tím více krátila, nebo jinak řečeno, jak dlouhých hlav ubývalo, i když o přistě-hováDÍ nového krátkého plemena nemůže býti více řeči. Za to poměr délky lebky k výšce nedoznal téměř změny (udržuje se na 74), ale index šířky k výšce, jak je z předešlého patrno a nutno, značně klesá. Indexy lícní a nosní se téměř nemění, jen očnicový zdá se varirovat. Práce dra Matirgky je opět důležitým dokladem pro referentovo mínění o slovanském typu lebečném z konce doby předhistorickó, o něž se u nás vede spor. Autor sám se o něm nevyslovuje. N.
Ammon Otto. Die natürliche Auslese beim Menschen. (Karlsruhe 1893). Na základě výsledků měření branců, které od několika let provádí v Badenu zvláštní komisse, spisovatel, jenž je jejím sekretářem, podává v této knize některá data týkající se Darwinova přirozeného výběru u člověka. Obyvatelstvo v celé střední Evropě, právě tak jako v Badenu samém, je nyní směsí skřížeriou z různých ras, které nebyly všechny stejně přizpůsobeny životním podmínkám a stejně vystrojeny pro boj o život. Byla zde silná plemena, jež vládla, a zase plemena poddaDá, slabší, čekali bychom z předu, že plemena prvého druhu, k boji o život přizpůsobenější, udržela se spíše a déle, že sesílila počtem nad potomky druhé třídy. Ale výsledky zkoumání ukazují opak. Tak ona silná rasa doliehocefalních blondinů, která se dosud zvala specielně germánskou, již v historii vidíme v čele válek a panující, vysílila se patrně touto činností a anthropologicky během věků podlehla rasse krátko-hlavých brunetů, o níž jinak nic nevíme, než že existovala. Dolichocefalie zanikla, a s ní i světlá komplexe aspoň v určitých krajích. Jen některé tahy se udržely, na př. modrost očí. Jest zajímavo dále, že totéž co Lapouge dokazoval ve Francii, totiž že světlý typ dolichocefalní je i duševně výše než druhý, našlo potvrzení v Badensku (u vojska a studentů), ve Freiburgu, Karlsruhe, v Mannheimu, při čemž se i objevilo, že bydlením v městech přibývá dolichocefalie. Kniha Ammonova je neobyčejně zajímavá, a ač o Badensku jedná, zajímavá i pro nás, ponévadž tytéž poměry budou asi u nás. Bylo by zajímavým úkolem authropologické sekce národopisné výstavy,
*) Názvy těchio dvou typů vzaty jsou ze starých pohřebišť u Libčan a Hradská, kde se našly oba typy velmi vyznačené. Srv. o tom Matiegkovy Crania bohemica I
|
|
