cary k čáře, sází se na „vorlíčka", „malou velkou" a na „čísla", hraje se míč, bujnější mládež zasedá za stoly a popíjí nebo tančí za zvuků harmoniky a šumařů. Vrcholem vší zábavy jest podívaná obecenstva na ševcovské uěen-níky, ani suaží se ústy uškubnouti „párky" visící na motouzu, napjatém mezi dvěma stromy o něco výše, než kam sahá dospělý člověk. Teprve pozdě v noci opouští účastníci „borky".

Na veliký pátek mývali se do východu slunce studenou vodou, aby nedostali onu dříve dosti rozšířenou, ale také velmi nemilou nemoc, kterou způsobují malinké kokošky svrabové. — Do východu slunce vařívali se kraslice, uschovaly se pak do neděle velikonoční a po obědě rozkrájely se na čtvrtky a každý jeden díl snědl. Pojal-li některého z nich blud a on si při tom vzpomněl, s kým tu kraslici jedl, tu jej okamžitě opustil. (Viz mámení v pověrách různých.) Též zapalovala se sláma ve světnici, ve sklepě a v komoře, kam ukládaly se potraviny, aby v těchto místnostech se nedržely mouchy. — Sedláci pak sázeli na tento den zelné košťály, aby mušky neužíraly na nich květ.

Uhlí, na kterém se pálily v kostele zbytky sv. olejů na bílou sobotu, bylo od lidstva rozebráno, a dávali jej do všech úhlů stavení, aby se v něm německé myši nezdržovaly.

Na veliký pátek ráno, nežli slunce vyjde, modlí se hospodář s rodinou a čeládkou v zahradě. Modlí se pětkrát „Otčenáš" a pok „Věřím v Boha." Před každým otčenášem se říká: „Vítám tě, Boží pátku, cos nám přines na památku, aby žádná zimnice, ani žloutenice se na našem těle nevyrazila." Po té umyjí se „novou vodou" potoční, aby byli zdrávi.

Bavoryně (u Žebráka). Dle Ver. Marešové

P o z n. r e d. Děkujíce všem, kdož příspěvky do materiálu národopisného C. Lidu posílali, prosíme za poshovění, že všecky nebyly posud otištěny. V 1. čísle budoucího ročníku budeme pokračovati v snůšce „Velikonoce" a budou pak otiskovány další sbírky materiálu,

Moravské sbírky příslovné dožily se osudu zvláštního, neobyčejného, ve svém způsobu ojedinělého. Míníme totiž podivnou okolnost, že ačkoli mezi Moravany bylo několik vynikajících sběratelů přísloví, přece až po dobu nejnovější nečiněno tak přesného rozdílu jejich od přísloví čistě českých, jako se to stalo u ostatních projevů individuality kmenové, a první moravsko-slovenské osobité sbírce, o níž tuto chceme promluviti, ani uznání vůbec se nedostalo.

Známo jest, že po prvém sběrateli našich přísloví, p. Smilu Flaškoví, rodem Čechu, uvázal se opět ve sbírání jich Br. Matěj červenka, rodem z Čelákovic, který však nemalý díl svého nedlouhého