hadi a j. — Na veliký pátek dává se do polí před východem slunce, a to do pšenice kočičky, vrba červená a žlutá, aby pšenice byla jasná, a do žita kočičky. — Na veliký pátek před východem slunce chodí se do zahrady, kdež říká se modlitba: „Šel Pán Ježíš do zahrady, naklonil své svaté hlavy ua zelenou travičku, na studenou rosičku. Židé trní dělali, na svatou hlavu stavěli, všemi pěti ranami hlavu Krista Pána ranili. První hlava, druhé ruce, třetí srdce, čtvrté nohy, páté bok. Počítám své drahé rány, co mi židi darovali, jděte po všem světě, rozkazujte všemu lidu, jak mladému, tak starému, jak chudému, tak bohatému, kdo se tu modlitbičku třikráte modlí, tři dušičky z očistce vysvobodí, jednu matčinu, druhou otcovu, třetí svou, k nebeské radosti je vyprovodí. Svatý Bože, svatý silný, svatý nesmrtelný, smiluj se nad námi. Amen."

Na veliký pátek před východem slunce pomodlí se lidé v zahradě, aby nedostali zimnici, následující modlitbu: „Pilát píše, jen se celý svět třese. Kriste, proč se třeseš? Zdali s tebou zimnice třese? — Mnou zimnice netřese, ale kdo na mou přehořkou smrt pamatovat bude, tím zimnice třást nebude." Tato modlitba se třikrát opakuje a při tom se obličej rosou umyje. — Téhož dne před východem slunce myjou si lidé v potoce nohy, aby nedostali narážky, a ruce, aby nedostali chrásty (svrab). — Ze čtyř kontu vymetá se světnice a smetí se vynášejí na křižovatky, aby nebyly blechy. Z proutků lískových a střemcjhových o květné neděli svěcených dělají hospodáři křížky a před východem slunce dávají roznésti po třech do osetých polí, aby nepotlouklo, a po stavení do dveří a za k -ov, aby neuhodilo.

Svěcení mazancův a vajec. Bývala to sláva v kostelích na Be-chyňsku o velikonočním Hodě božím, kdy světily se mazance a vejce na hlavním oltdři. Ještě dnes se na to tak dobře pamatuji, jako by to včera bylo, a přece tomu již drahně let — drahně, skoro půl století. Vidím v duchu ty naše mladé hospodyňky a vyšňořené dcerky zo statkův a ze mlýnů v národním kroji, v pěkných špenzrech vyšívaných a pestrých živůtkách, krátkých sukénkáeh, širokými pentlemi lemovaných, v bílých punčoškách a lesklých střevíčkách, v plenách, šátečkách jemných na hlavách, jak pospíchají z domu na „hrubou" mši svatou. V levé ruce modlitby se šátečkem, v pravé uzlík sněhobílý a v něm talíř s mazancem a vejci, červeně, modře, žlutě a jinak barvenými. Při „hrubé" postavila v kostele každá svůj uzlík před sebe a když bylo po mši, kráčely všechny k hlavnímu oltáři a kladly uzlíky své, poněkud je uvolnivše, na oltář, ku posvěcení. Když se tak stalo, odstoupily opšt do lodi chrámové, pan farář vystoupil ze sakristie a jakmile vystoupil, spustili hudebníci na kůru pochod, a hráli jej tak nadšeně, jako by o nějakém svatebním průvodu. Zatím světil pan farář mazance a vejce, a když bylo po svícení, ubíraly se hospodyňky a dívky opět k oltáři, aby si požehnané opět vzaly a odnesly. A co si tak pro ně vykračovaly a s nimi se vracely, hrála hudba stále a stále na kruchtě veselý pochod. Nezdálo se nám tenkráte ani, že jsme v kostele. A s posvěcenými mazanci a vejci pospíchaly pak domů a postavily je na stůl. Hospodář požehnav ještě křížem věci ty, ukrojil před obědem každému domácímu po krajíčku mazance a dal každému i po vejci. Teprve potom nastal oběd božihodový.