(tedy velmi nízkou) zeď, ostatní, rozumí se, za ním Kdo mohl, vrhl se na Jidáše a strhával slaměný šat, kterýž zapálen. Odvážlivější přeskakovali oheň.

V neděli velikonoční po „velké" světí kněz vejce, buchty a i peČeně masité, jež děvčata a ženy v šátkách do kostela si byly donesly. Doma pak, když zasednou všichni domácí k obědu, rozdělí jim hospodář ze svěcených těchto věcí po kousku, jež musí každý sníst ještě před polévkou. — Mrskut. V neděli velikonoční měli právo mrskat: chasníci, v pondělí: děvčata a v úterý: „kdo obdrží". Před lety pletly žíly z vrbového proutí; nynější mládež však je pohodlnější, jí dostačí u kupce koupená tenká „palaška" nebo sladká žíla slovácká. — Vejce v pondělí velikonoční od slepic snesená náležejí děvečce (služce), proto každá hned časně z rána slepicím ohleduje, aby věděla, na kolik vajec se smí těšit.

Velikonoce na Valašsku. Na veliký pátek časně z rána běží mladí staří k potoku nebo k řece a umývají se, aby byli vždy čerství a zdraví. Matičky berou i své dítky s sebou, postavují je do vody a umývají je, nedbajíce toho, že jejich miláčkové zimou se tetelí. Pro ty, kdož ku potoku nejdou, nabere se do hrnka vody, do vody se dá peníz a pak se umývají doma; peníz dávají do hrnka proto, aby měli po celý rok peníze. Hospodáři vyvádějí také ještě někde dobytek, krávy i koně, a vedou je časně z rána do vody brodit. Na veliký pátek se pole neorává. Toho dne jsou také všechny poklady zemské otevřeny, a možno jich dobyti, když se pašije odříkávají v kostele. Umyje-li si kdo na veliký pátek ruce hnojůvkou, nedostane záděru. Kdo má odbíračku (vřídtsk) na noze, klade před postel sekeru, aby, jakmile by vstal, na ni šlápl, a to prý pomůže. Kravám se maže vemeno medvědím sádlem, aby jim čarodějnice neškodily.— Na bílou sobotu, rozvazují-li se zvony, běží se do zahrady a klátí se stromy, aby se urodilo ovoce. Téhož dne světí se lískové dřevo v kostele, z něhož se pak nařežou křížky a nastrkají se v neděli nebo v pondělí do mladého osení na poli, aby bylo chráněno od blesku a krupobití. Obyčej tento někde už dočista vymizel. — Na Boží hod světí sa buchty a vejce, jež se pak v domácnosti pojídají. Skořápky vajec dávaly se na přísadu zelnou. I tento obyčej skoro již vymizel. — V pondělí velikonoční je „šmigrust" (mrskačka). Hoši šlehají karabáči, pletenými vrbovými halouzkami nebo březovými motličkami děvčata, začež dostávají malovaná vejce nebo se častují koláči a kořalkou. Někde (jako na Hrozenkově) je obyčej, že chasníci polévají děvčata vodou, ano druhdy shazovali je do potoka, což se nyní zakazuje. Ale „zdravo nezdravo" — „zákaz nezákaz, dyby edem vystrčila z chalupy paty" — myslí a říkají si chlapci, číhající „za uhiem". Místy (na Meziříčsku) postřikují sebe malou skleněnou nebo dřevěnou stříkačkou (čikovkou) buď vodou nebo voňavkami. — V úterý šlehají opět děvčata hochy, kteří se však nedají. Děvčata říkají: „Dnes je naše!" Ale hoši odpovídají: „Dnes je toho, kdo obdrží!" (snese). Šlehají se vůbec navzájem, aby „neoprašivěli". — Šleháním pruty čerstvými, mladými mělo se bezpochyby naznačiti vzájemné lidí osvěžení a omlazení. My si nyní připamatujeme tím mrskání a umučení Spasitelovo. Polévání nebo postřikování vodou nebo voňavkami děje prý se na památku, že v Jerusalemě po vzkříšení Páně polévali židé shromážděné křesťany, aby sfi rozešli. — Malování vajec konávají gazděny valaské takto: Co má zůstati bílé, pomaluje se roztokem vosku. Vejce nechá se pak v roztoku šafránu sežloutnouti. Pak se vyndají. Co má zůstati žluté, zalepí se voskem a vejce vaří se buď v březuli na červeno nebo v zelnici s kouskem rezavého železa na černo. Pod navoskovanými plo-