Všichni bedlivě pozorují, jak kostelník jednu svíci po druhé shasíná, a cekají netrpělivě, „až shasne tu bílou". Když se tak stalo, vyhrnou se z chrámu, a ten, jenž troufá si býti nejlepším béhounem, zvolá: „já jsem Jidáš" a dá se do běhu. (Jindy býval Jidášem, kdo první z kostela vyběhl) Ihned pustí se za ním ostatní volajíce: „Jidáš! Jidáš!" a pronásledují „Jidáše" tak dlouho „rachtajíce", až jej chytí. Potom sběhnou se s křikem těsně k němu a „raehtají" mu kolem hlavy. Pravidelně ovšem honba Jidáše se opětuje několikrát

Při bouřce pálejí se „kočičky" na květnou neděli svěcené, neboť v kterém stavení z komína vystupuje z nich kouř, tam „neuhodí". Rozsvěcuje se též hroinnice. — Při bouřce dávají se před dům: lopata na sázení chleba do pece, hřablo, pometlo, vidlice, aby do stavení „nehodilo".

Neděle „provodní" čili ,bílá". Na „bílou" neděli jsou u nás „mladá vajíčka". Kdo zameškal dojíti si pro „pomlázku" čili „uzel" na velikonoční pondělí, dojde si pro ni dnes. Po ce!ý týden se hraje o vejce buď „sekáním" nebo „cikáním". „Sekání" spočívá v tom, že hoch drží v ruce své vejce s malým otvorem mezi palcem a ukazováčkem a druhý krejcarem do vajíčka seká. Zarazí-li se krejcar do něho, jest vejce jeho. Jinak krejcar prohrál.

Zábavnější je „cikání". Přinesou se dvoje hrábě, položí se vedle sebe tak, aby hřebíky byly šikmo proti sobě Tím utvoří se jakýsi žlábek nakloněný. Teď počne se hráti. Každý pustí žlábkem jedno vajíčko, jež kutálí se více méně daleko, buď na levo, bnď na právo, nebo přímo. Když takto všichni vajíčka skutáleli, začne první znova, dávaje pozor, aby jeho vajíčko do jiného vrazilo; neboť tím vajíčko vyhraje a může opět kutáleti. Tak se ve hře pokračuje.

Na zelený čtvrtek metou služky časně před východem slunce dům a vynášejí smeti za humna (na křižovatku), aby se nedržely blechy — vůbec nečistota. — Na zelený čtvrtek čeládka s hospodářem a hospodyní časně vstává, myje se venku — a pak modlí se v zahradě pod stromy — hlavně pod jabloněmi. Týž obyčej provádějí v některém statku na veliký pátek. Též myjí se ráno venku na bílou sobotu — nebo v poledne — když poprvé slyší poledne zvoniti. — Před květnou nedělí vážou si hoši z rozkvetlých proutků jívových nebo lískových (z „kočiček" —¦ z „koťátek") malá košťátka, někteří však až i několik metrů dlouhá košťata, která pentlemi, barevnými papíry, povijany atd. obtočí a na květnou nedělí na „velkou" ku svěcení nesúu. Po velké hoši svěcenými proutky žertem děvčata švihají, aby prý byla čerstvější. Doma pak za-. strkávají kočičky za obrazy, kdež zůstanou, až do příští květné neděle. Též na půdu za trámy svěcené kočičky zastrkují, „aby neuhodilo". Na prostřední pak svátek zbylé „kočičky" se vezmou, urobí se z nich křížky, kteréž za-strkávají se do polí, hlavně do pšenice, „aby nebyla snětivá". Spolu s „koči-čkama" zahrabávají do polí t. zv. „vajíčka z rosolu". (Jsou to vejce na tvrdo vařená, natlučená a ve slané vodě močená.) Někteří polykají též 3 svěcené „kočičky" z jívy, „aby nedostali zim(n)icí". — Kde světí beránka a bochánek, tam dávají si zároveň posvětiti 3 kousky křenu, které hlavně muži pojídají, „aby je nepálila žába". — Kosti ž beránka po jídle seberou a házejí je do sklepa, kdež se po celý rok „ani jedna žabka — ani myška neukáže". — Pro děti, nebo někde též i pro chasu, vaří se o těchto svátcích barevná vajíčka „pomláska". Dětem pak dávají se tato vajíčka, aby se hezky modlily, a při tom říkají maminky: „Hele, jaká vajíčka snesla naše