poklonil, zadupal, zamečel a hlavně mířil pak na děvčata a strašií děti. Dobře se ještě pamatuji na strach, který jsem celý den před tím měl. Děvčata snažila se ze zadu plachtu mu strhnouti, ale mála kdy se jim to zdařilo, neboť „kozel" byl opatrný. Po nějaké chvíli, když hospodyně zatím dala klukovi, který s „kozlem" chodil, něco do košíku, a když hospodář už se začal zlobiti, ježto se často něco rozbilo nebo roztrhalo, poklonil se „kozel" a šel dále. Původu tohoto obyčeje jsem se dopátrati nemohl.

V poslední den ostatkový, ba mnohdy i ještě na škaredou středu obcházeli po vesnici chasníci, z nichž někteří byli přistrojeni za maškary. Jeden obyčejně si pořídil z trdlice (nástroj na přelamo-vání stébel konopných nebo lněných) koně, jemuž na hlavu dal uzdu a boky přikryl plachtami, aby nebylo vidět, že běží po vlastních nohou. Druhý vzal kolovrat s přeslicí, na níž bylo kus koudele, a třetí měl motovidlo. Tito dva byli oblečeni v kožichy převrácené na ruby. Kde bylo nejvíce sněhu nebo bláta tam zasedl na zem ten s kolovratem a dělal jako by soukal, třetí současuě zasedl na zem k nožce kolovratu a horlivě kolečkem točil, po chvíli vzal motovidlo a napodobil navinování příze, motovidlem při tom úmyslně vždy o sníh neb o bláto zavaďuje a toto po okolostojících nebo po jezdci, jenž mezitím na svém „koni" kol předoucích objížděl, házeje. Ostatní chasa sbírala po domech, kde co dostala: slaninu, vejce, uzené maso atd., načež se Častovali.

Z vypravování M. Soldánové.

Na Valaších, kdež jsou dědiny velmi rozlehlé po údolích, stráních, kde lidé přebývají na osamělých pasekách, kamž zřídka kdy cizí noha vkročí, bývá veliká nesnáz s mletím. K tomu přistupuje také i to, že meliva nebývá v hojnosti jako jinde v úrodnějších krajinách. Trochu ječmene, žita (rži), ovsa, pohanky, něco málo pšenice (žita) nebo suržice (směs to pšenice a žita) a dost. Hlavní strava jsou zemáky a zelí.