K chození s klibnou.

Článek dra. Ö. Zíbrta „Chození s klibnou" ve 3. čísle časopisu Český Lid uvedl mně na paměť, že podobný obyčej panoval za mých dětských let (před 30 lety) také v mém rodišti Lázu u Strakonic. Říkalo se tomu „choditi s kobylou".

Každý rok v době od vánoc do velikonoc přišli do vsi nějací přespolní (nikoliv domácí) lidé, z nichž jeden vedl „kobylu" podobně asi ustrojenou jako na obr. ě. 1. (str. 349) Českého Lidu, a druhý nosil pytel, do něhož schovával obilí, které chodě s kobylou od stavení ke stavení darem dostával. „Chodí tu s kobylou", říkalo se u nás, a patřilo chození toto k ročním obyčejům jako chození s Dorotou, s králem, s Mikulášem a s Lucií.

V naší vesnici Zberazi jakož i v sousední Sestrouni v okresu sedlčanském ode dávných dob a to výhradně vždy jen večer před svátkem sv. Tří králů „chodí se s kozlem". Až do předloňska vyhrazen byl obyčej ten skoro jenom obecnímu pastuchovi, jenž však, když společná pastva ovcí byla zrušena, resignoval na toto své právo dávnou zvyklostí nabyté a přenechal je veselé chase.

U nás chodí se s kozlem podobně asi, jak to popisuje p. uö. Racek z Kučeře, jen s tím rozdílem, že místo hlavy koňské nasazena jest na výtřaskáeh hlava kozlí. Hlava ta ušije se ze starého sukna tak, aby měla podobu podlouhlé kozlí lebky, rozdělaným vápnem malují se oči, nos, huba, k níž přišije se ještě kus červeného flanelu jako jazyk, na bradu dá se kousek lnu, přišijí se uši a na konec výtřasek jako na rohy se navlékne ježci kůže. Naposled přišije se k hlavě dlouhý kus plátna, obyčejně podslamka, tak, aby ponechán byl napřed pro oči prostor — a kozel jest hotov.

Způsob, jakým se pak chodilo po vesnici, shoduje se rovněž celkem s tím, jak v dotčeném pojednání jest uveden. Pastýř vlezl si pod plachtu, do rukou vzal výtřasky a chodil pak po jednotlivých staveních, hlavně jen po statcích, při čemž vždy dříve v síni zazvonil. Po zazvonění nastal vždy v sednici poplach, zvláště ženské hleděly se schovati, ale „kozel" zatím již tam rychle vrazil, několikrát se