Bartoš v úvodu k veliké sbírce lid. písní praví o Slováku: Jiskrné „oči jako ta trnečka" nejen „do srdečka se vřezávají", nýbrž druhdy zableskne z nich i žár prudké vášně. „Překypující bujará síla a osobní statečnost Slovákova nesnesla tak hned jakékoliv urážky, a vznětlivá, prudká vášnivost doháněla ho často zvláště v muziku, k zápasům a bitkám krvavým." A touž neohrožeností, touž vznětlivostí citu a prudkostí vášní vyniká i dívka slovenská. Slovenské „kou-lané" jak živ by žádný Hanák byl nezatančil a jeho „do skoku" by se byl zrovna zhrozil. — Naproti této povaze stojí něha, mírnost, j-emnost lašská a valašská, jež i v nářečí se zračí.

Oba kmeny nejsou v stejném, abych tak řekl, údobí tanečním. Starodávný na Valašsku a Lašsku vymírá; jen porůznu, o svatbách si ho vzpomínají. Za to vzniklo tu množství tanců více místních, velmi rozmanitých po stránce pohybové, ale toliko s jedním, stálým, příznačným svým nápěvem.

Starosvětská na Slovácku vládne dosud po celém kmeni bez mála výhradně; jiné tance, obzvláště o svatbách se vyskytující, mají více ráz hry.

Druhá veliká skupina lidových tanců rozšiřuje se opírajíc se o hlavní skladbu jako o záloh, thema.

Když jsem se tázal při „Požehnaném" co hrají, když se déle tentýž tanec křepčí, pravil mi jeden z hudebníků: „přehazujem do jiného tonu". Tímto „přehazováním" vzniká jednak úsečný způsob modulace tóninové, jednak jsou tyto „přehozené tóny" vlastně imitací (popěvem) původního znění. O celkové osnově můžeme pak říci, že jest slohu zálohového (thematického) naproti rhapsodickému slohu Starodávných.

Třeba se tudíž v prvé řadě obírati zálohem jednotlivých, do této skupiny případných tanců.

Jak vysloviti hudební ráz jeho zálohu? Stejnoměrné, drobounké vlnky na hladině — tichý, úryvkovitý dialog — samé uzavíravé spoje harmonické: to jest asi jádrem jeho.

Prvý díl o čtyřech taktech % stojí proti druhému, drobněji článkovanému o šesti taktech. Tato nesouměrnost časová vyrovnává se hudební vahou prvého dílu. Rychlost 126.