Dozní prvá sloka písně. Z kolébavého pohybu před hadci zavíří to teď holubcem, tu zase točí se děvčice, tu zas šohaj ďubká — uplyne právě tolik času, aby si šohaj upravil myšlénku v druhou sloku písně.

Tak střídá se hlavní věta, píseň zpívaná, s vedlejší větou, (ciforování), průzračnější, při které se tančí, ale nezpívá.

Zcela vhodné jméno pro takovou osnovu skladby jest kolový útvar; v podstatě srovnává se toto pojmenování s obvyklým toho jména významem v naukách o hudebních formách. Vášně při tanci přibývá, řevnivost pěvců vzrůs-tá; vždy živějšími a ohnivějšími písněmi dospívá tanec konečně ku konci a celek dojímá jako mohutné stupňování.

Ó, věru podivno! Je-li Starosvětská na Slovácku ohnivá, vzrušivá ve všech tvarecb, dojímá Starodávný lašský a valašský těžkými sice nápěvy, ale mírností v rytmu a klidem v tempu: a přece stejným způsobem se rozšiřují ve velikou rhapsodickou formu!

Jelikož i jedno základné točení, t. zv. holubec, mají společné, soudím, že byl to kdysi společný národový tanec, který vypěstovala do těchto zajímavých konců různost kmenového ducha.