ztratil. „Tož, děti, nemam ženy, nemam," pravil mi. Toulával se celým okolím, ale na konec přece zapadl vždy do Mniší. „Kaj se pták splanil, tam dolita," pravil. Zpíval mi písně k Starodávnému: Fojtova Hanka, Ty hukvalský kostelíčku, Co su to za ti ně. Též poznal jsem nový, výrazný nápěv o Kalině.

Zemřel před rokem. Vzpomínám si jeho vysokého tenorového hlasu, stoupal přes h1. Těm, kdož chtějí lidové písně zpívati, radil bych: běžte a učte se zpívati u těchto dědiců staré naší školy; jsou bídní, ba mnohý se mi skrýval, že neměl ani látaného oděvu; ale pospěšte si, sic vymře tak důležité „ústní podání" — v operních školách se s ním neshledáte. — Fr. Klepáč v Kunčicích klepe a „přehazuje" tony na cymbale v celém okolí. Syna svého již neučil. Toť významné. Slíbil mi však, že tak učiní. Nepotřebuje k tomu ani not. Co by to bylo za hráče, který by již v sobě neměl písně? Potom sám již lehce si ji vyklepe. Hrávali čtyři, poznal jsem tu C i-ganský, Husičku, Kalamajku, Pleskaný, Čeladenský, Komára a Starodávný: „Ztratila se kravařeaka v lese". Zajímavé jest srovnání této písně se stejnou z Petřvalu a Mniší. Valašský nápěv z Kunčic má nejrozmanitější, nejbohatší nápěv v tonu i tónině. Výrazné spády melodické jsou však stejný.

Krajinky kunčické střehou s jedné strany Ondřejníky, s druhé velebné pásmo horské od Kněhyně po Eadhosť. Ale už ani ty vrchy nestačí, aby ochránily, co tu svérázného, co tu čistě našeho. Za vídenské světové výstavy pobízel kdosi zdejší hudebníky, aby se vypravili v kroj do Vídně. Nešli. Málo hrávají nyní. Nevím, zdali moje domluva pomohla — jisto však, že ten, co tvrdil hudbu — prodával svou basu. — Mikeska z Kosatky na Odře též si na-vzpomínal Starodávných. Cymbal u něho leží na čestném místě, vždy na stole. Eád dosud zahraje svým hostům v hostinci.

V Tiché u Frenštátu poznal jsem Kolo. — Josef Perní e k ý, fojt a hudebník vJasenici u Val. Meziříčí, zahrál mi na housle Starodávné „Oj pod dědinu na rovni", „Na ten fojtův dub", „Pase ovčák", „Y širém poli", „Ten veselsky kostelíček", „Hořela lipka". Též seznámil mne s tanci „Na palic u", Strakatý, Holube k, Zezulenka, Kočička. Morisova Terezka ze Sedli š. tě ve Slezsku zazpívala mi krásný Starodávný (Za-chodzeny) „V šiiem poli hruška stoji" a obeznámila mne se Smi-hákem.

Zde končí moje potulky po Lašsku a Valašsku. Pravá pohnutka, která mne pobízela i na dále putovati, byla harmonická stránka lidové hudby. Vyznívala mi v obrysech jen lehce načrtnutých ze hry na cymbalu.

Hledal jsem tudíž v těchto krajinách v prvé řadě cymbalisty. neboí spolků hudeckých, kapel, nezastal jsem tu úplných. Chyběl buď ten neb onen.