vyobrazují H. Stanley, J. V. Laborde a P. Kondeau*) (viz obr. 67., 69. a 70.) a jiní.

Prohlížím-li sbírku šípů z kostí přištípnutých, jest mi nápadno, jak často byly právě ony části kostí užívány, ve kterých se nalézá nějaké foramen nutritium, t. j. otvor, kterým běží céva kost vyživující. Nemohu se ubrániti myšlénky, obzvláště porovnám-li tyto hroty s bronzovými dirkou opatřenými, a hlavně s kostěnou, Teplouchoffem popsanou a vyobrazenou (viz obr. 60.), že byla proto tato část kosti volena, aby kanálek cévní mohl sloužiti podobně k zadržení jedu, že tedy mám před sebou kostěné šípy jedovaté. Vyobrazil jsem několik příkladů toho druhu a prosím, aby i jiní sběratelé této věci zvláštní pozornost věnovali. **)

Provedení dvou různých principů při hotovení jedovatých zbraní souviselo snad s růzností upotřebených jedův.

Konečně si dovoluji dotknouti se otázky, kterého jedu upotřebo-valo předvěké obyvatelstvo evropské, anebo — lépe řečeno — kterých jedů? Neboť víme, že se obyvatelé krajin, v nichž se vyskytují rostliny velmi silně jedovaté, nespokojují při vyrábění svého šípového jedu s pouze jediným druhem, nýbrž používají obyčejně dle starého zděděného receptu, pouze jistým kmenům, rodinám anebo jen rodině pohlavárově známého, různých jedů. Pravěký člověk užíval jen jedů rostlinných a zvířecích. Keltové, dle Strabona, vyráběli svůj jed z ovoce jistého stromu, fíku podobného; G-allové, dle Plinia, z čeme-řice nebo z rostliny „limeum", anebo snad z tisu; Frankové, dle Řehoře, z neurčitýcíi jedovatých rostlin; Skythové však, dle udání Theophrasta a Aristotela, používali jedu animálního, a to jedu zmijí, smíchaného s jedem setlelé krve lidské. Aristoteles píše: Vypravuje se, že jed, ve kterém Skythové své šípy smáčejí, jest připraven ze zmijí. Skythové usmrcují těhotné samičky a nechají je několik dní huíti. Když se jim vše zdá dostatečně nahnilé, smíchají to s krví lid-kou v malém kotlíku, který uzavřen jsa příklopem zakope se do hnoje. Po nějakém čase smíchá se tekutina serosní, která zůstane na