Předchozí 0197 Následující
str. 462

Umělá tato skladba Gallašova ujala se mezi lidem českým na Moravě. Překvapilo mě, když mi poslal p. Klement David, odborný učitel na Vsetíně, vypravování osmdesátileté stařenky Fr. Konečníkové ze Žalkovic od Kroměříže, kteráž vedle popisa obřadů, jichž se za mlada účastnila, pověděla p. Davidovi píseň při obřadech na smrtnou neděli, kterážto píseň až na malé odchylky, přizpůsobené dialektické výslovnosti, doslovně shoduje se se skladbou Gallašovon. Stařenka vypravovala: Když děvčata dozpívala, políbila hospodáři a hospodyni ruku, načež podělena bývala vejci, makovníky, krejcarem a p. Dívka nesoucí^ máj bývala „nad nimi", té dostalo se všeho nejvíce. „Nejmenší" ¦— nikoli dle velikosti — odsouzena byla nositi košík, do něhož jí dávaly hospodyně slaninu. Když obešly celou ves, zvláště však kmocháčky a kmotřenky, k čemuž ovšem děvčata máje si půjčovala, sebraly se všechny k té, co byla „nad nimi", u které se týden před smrtnou nedělí máj nastrojiti musel, a tam jedly „škváru" (smažená vejce). Za několik krejcarů koupily maminky „sladké" (kořalky), aby ony i děvčata nedostaly z „vaječiny" Bhlísty", a přikuso-valy „makovníky" a „trnčáky". Najedly se, napily se, udělaly pak ze slámy Mařenu, obešly s ní několikráte s velikým jásotem dědinu, do-vlekly ji konečně „na říku" a hodily ji do vody. — To vyprávěla SOletá babička, jež s vítězoslavným úsměvem vyznala, že byla na smrtnou neděli „nad němá", t. j. nad ostatními děvčaty, jež s májem chodila a Mařenu usmrtila.

Vynášení smrti v nynějším lidovém podání československém.

Z věků dávných udržel se obyčej až podnes, jak již bylo ukázáno, v podobě takořka nezměněné. Není již rozšířen všeobecně. Místy, v některých krajích smrt nevynášejí, na př. v Táborsku. Jsou však pamětníci tohoto obyčeje. Vyprávěl mi stařičký strýc Kašpar, kterak v okolí Vorlíka, v kraji, kde není již potuchy po obřadu na smrtnoj neděli, za jeho dětství byl obyčej oblíben. Týž zjev patrně jinde také se opakuje. Ze zpráv laskavě poslaných českému Lidu vyrozuměl jsem, že ubývá obyčeje, že starodávný obřad pokládán je od zpanštelých za „žebrotu" chudých dětí a pod. Z některé krajiny, hlavně z východních Čech, poslána byla přesná data, kdy obřad zaniknul. Jako j;né nevinné a neškodné obyčeje lidové ztrácejí se z bohaté druhdy pokladnice lidového podání, tak před zrakem naším děje se s poetickým obyčejem na začátku jara. I pokládáme za svou povinnost, pokud ještě není zmeškáno, zachytiti slovem z hynoucího zvykosloví československého obraz, jak do nedávná a místy podnes bývá smrt od mládeže vynášená, a výklad slovný provázeti pro budoucí paměť zdařilou a věrnou kresbou mistra Mikoláše Alše (viz obrázek).


Předchozí   Následující