z uvozovaných narážek. Jimi je dosvědčeno, že obyčej stále se udržoval v lidovém podání. Pozornosti tu jen zasluhuje líčení Novotného ze začátku věku XIX. Dovolávaje se Beckovského, že v Polsku a v Slezsku slavena je vynášením smrti památka pokřestění Poláků, dodává: „Ta také památka zachovala se jak v Čechách, tak i v okolních zemích, někde v dražebnou, jinde v smrtelnou neděli; neboť děti udělajíce sobě slámou vycpaný obraz dosti škaredý, jej na dlouhé holi nosí, po domích s ním chodí, zpívajíce: ,Smrt nesem z města, léto do města1 a j. a od obyvatelů vejce, jablka, ořecby, peníze i jiné dárečky dostávají; posledně běžíce s těmi obrazy za ves neb z města ven, je do vody házejí. V Boleslavsku podnes děti vesnické po domích s chvojky všelijak okrášlenými chodíce, zpívají: , Již nesem smrt ze vsi, nové léto do vsi; vítej, léto líbezné, ohilíčko zelené.1 Aneb: ,Smrt, smrt ze vsi, nedaleko od vsi; co nám ta smrt přinese? Obi-líčko zelené.'" 30)

Zmínky zasluhuje na konec, že H. Galaš na začátku XIX. století otiskuje píseň, patrně uměle složenou „Píseň pro chudé děvčata na smrtnou neděli", kdež uvádí vynášení smrti ve styk s bohem Radhoštěm. Rýmuje v ten rozum:31) „My chudobné děvčičky k vám páni a paničky s májem přicházíme: — O tom, co jsme zvěděly z kronik o smrtné neděli, vám zkrátka povíme. — Hodnéť jest to paměti, co vám my malé děti krátce zazpíváme — o Radhošti, jejž krajani naši ctili jsa pohané, tuto známost máme: — Když se zima skončila a země se odila v nové zelenosti, tu se hody strojívaly, při nich vškkni křepčí-vali s lítou veselostí. Staří i mladé dítky v rukouch držíce kytky pod Radhoštěm stáli, pod májemi zpívávali a k modle tak přáli: ,Vítej k nám, vzácný hosti, jenž jaro s svou milostí, nám vedeš na louky, strojíš v zeleno zahrady pak i naše vinohrady, pole palouky.' — A když se ty radosti oné jarní slavnosti s kvasem skončívaly, tak smrť pod jménem Mařeny v spůsobu strašlivé ženy křepčíc nosívali, a vhodě ji do vody, konec vzaly ty hody posvátné a hosti domů sobě vejskajíce přes města i přes vesnice chvátali s radostí. Bůh ten více potvoře podobný stál na hoře, anaž Radhošt sluje, k němuž z daleka Slovani putovali jsou pohani, jak Hájek zvěstuje. Tu pohanskou slepotu svatý Crha s Strachotou zde vykořenili, když sem do moravské říše přišli, a pána Ježíše, víru v ni štípili. O těšme se krajani, žeť již nejsme pohani, ale Boží ovčičky Krista Pána, pějme vděčně, oslavujme ho srdečně svatými písničky!"