str. 456
u Čechů vynášení smrti v dokladu, na jehož vzácnost již prof. V. Jagié upozornil.10)
Ve století XIV. r. 1366 synoda v Praze uvažovala o tehdejším lidovém obyčeji vynášeti z osady v postě, na jaře postavu, představující smrt, se zpěvy a hrami, s obřady prý pověrečnými k řece, tam smrt s křikem potopovati a vysmívati se, že jim uškoditi nesmí, že je z hranic jejich krajiny načisto vypuzena. Zápověď namířena jest ostře proti lidovému obyčeji, oblíbenému (jak vyrozumíváme z jejího začátku) mezi světskými i duchovními. S neobvyklou tehda- důkladností je tu obyčej popsán zevrubně, děje se zmínka o podobě loutky na způsob smrti, narážka na popěvky a zvláště na obřady, které synoda církevní prohlašuje za nenáboženské, pověrečné, a proto přísně káže kněžím, kdyby se mezi lidem svěřeným objevil hříšný obyčej, aby hříšníkům zabránili přístup k službám Božím na tak dlouho, až pověrčivým osadníkům bude od arcibiskupa ustanovena pokuta vhodná.11)
Vysvítá ze zapovědí, že vylíčený obyčej, oblíbený mezi lidem, potírán byl od církve s neúprosnou horlivostí. Nasvědčují tomu připojené vyhrůžky o církevních pokutách. Díváme se tu opět a opět na zápas dvou soupeřů mocných: snahy církve pečující o očištění lidového života od přežitků z doby pohanské a lidového podání, srostlého nerozlučně s životem a bytem národním, vzdorujícího houževnatě silou tradice nesnadno vyhladitelné z hlavy a ze srdce lidu prostého.
Charakteristické jest obnovení církevní zapovědí, vydané od synody r. 1366, již r. 1384. Patrně tedy zákaz z r. 1366 nevyhladil nadobro prese všechny vyhrůžky obyčeje při vynášení smrti. Čechové nedbajíce zapovědí na jaře vynášeli „smrt" dále po dávném zvyku, zděděném od praotců. Proto r. 1384 synoda znova přikazuje kněžím, aby nedopouštěli her pověrečných mezi lidem, zejména aby nedovolili vynášeti v středopostí ze vsi nebo z města postavu upravenou v po-
l0) 8rv. studii „Gradja za Slovinsku narodnu poezija," Rad jugoslavenske akademije, 1876, kn. 37, str. 52.
11) ,De mortis imagine (de his, qui in media quadragesimae portant mortem extra villam). Item quia in noonulis civitatibus, oppidis et villis pravá clericorum et laicorum inolevit abusio, qui in medio quadragesimae imagines in figura mortis per civitatem cum rythmis «tludis superstitiosisadflumen deferunt, ibiquoque ipsas imagines cum impetu submergunt, in earum i g n o ¦ miniam asserentes, quod mors eis ultra nocere non debeat, tanquam ab ipso rum terminis sít consumata et totalitě r exterminata: quare omnibus et singulis ecclesiarum parochialium rectoribus praecipitur, quod cum tales in suis plebibus resciverint, mox a divinis officiis tamdiu abstineant, donec isti praevari-catores lusuoresque superstitiosi a domino archiepiscopo poenitentiam reci-piant pro excessibus condignam et salutarem, quorum absolutionem sibi reverendus pater specialiter reservát." V rkp. univ. knih. pražské, sign. 6 B 81. Srv. Hófler, Concilia Pragensia, 1862, str. 11 (ad a. 1366).
|
|
