době smrti a obřad provázeti popěvky podle zlozvyku, zahnízděného v některých krajinách.12)

Obě zápovědi české jsou nejstarší ze všech starých zpráv o tomto obyčeji vůbec posud známých. Potvrzují slovy jasnými starý původ vynášení smrti, jež ve věku XIV. už je kaceřováno od církve jako obřad hříšný, nesrovnávající se s představou o křesťanském slavení památek významu církevního. Rychlé obnovení zápovědi v krátké poměrně době ukazuje, že obyčej byl pevně zakotven v srdci lidu tehdejšího. Duchovní svým osadníkům oznámili přísné usnesení synodální, které bylo pak uloženo v archivu a tlelo potom prachu na pospasy — ale s luzným jarem, vracejícím se každého roku, zdobícím lahodnými půvaby nivy i háje, probudila se zároveň upomínka na vynášení „smrti" a přinášení máječku, upomínka, která prese všechny zápovědi lákala k opětnému obnovení výroční památky, k oblíbené zábavě, děděné z pokolení na pokolení.

Že ani ve věku XV. obyčej nebyl vyhlazen, svědčí (třeba nebylo přímých zpráv o tom) zprávy o něm z následujícího věku XVI, kde o vynášení smrti, doloženém ve století XIV., děje se zmínek několik.

V knize, kterou po česku upravil z latinského spisu Aubana Bobema Mirotický a vydal v Olomouci r. 1579, vylíčeno jest vynášení smrti mezi výročními obyčeji v zemi „frankolandské". Překlad Miroti-ckého je téměř doslovný, a mohla by mu tedy býti učiněna výčitka, že tu není zmínka o českém obyčeji. Tážeme-li se, zda mohl Mirotický, rodem z Mirotic v Jihočesku, znáti obyčej, vysvitne, že jistě obřad znal. Vždyť překládaje z latinské knihy, klade za latinské slovo „pisum" (hrách) lidový název český „pučálka", t. j. hrách upravovaný za starých časů za oblíbené jídlo lidové13) a podnes známá pochoutka, obvyklá zvláště na neděli smrtnou na Moravě14) i v Čechách.15) Z toho je patrno, že obřad znal a že teda jeho zprávu, třeba vybranou z cizího pramene, můžeme pokládati za pozoruhodné svědectví také o českém obyčeji.

„V prostředku postu ... v mé vlasti mládež z slámy obraz udělají, kterýž by k smrti (jakž ji malují) podobný byl; potom na kopí jej nastrčíce aneb zavésíce, po okolních vesnicích, křičíce, s ním se nosí. Od některých velmi přívětivě přijati bývají a mlékem, p u-